Manželství pro všechny by řadu věcí zjednodušilo, myslí si herec Ondřej Novák, kterého možná znáte z filmů Fair Play nebo Lidice. V září ho můžete vidět po boku Hany Maciuchové a Petra Stacha v divadelní hře 4 000 dnů - a podpořit tak férovou kampaň.
Matka, syn a jeho partner vzpomínají na uplynulých jedenáct let. Každý z nich si je ale pamatuje jinak. Do jaké míry utváří paměť naši osobnost? Dramédii britského autora Petera Quiltera uvádí Divadlo Ungelt od letošního února, na 21. září ovšem chystá speciální představení - exkluzivně pro ty, co svým příspěvkem podpoří kampaň Jsme fér. Chcete být u toho? Více informací i vstupenky získáte tady.
V roli mladíka, který se právě probudil z kómatu, uvidíte Ondřeje Nováka, který na prknech Ungeltu vystupuje už téměř šest let. Zeptali jsme se ho na to, jak si ke své postavě hledal cestu, jaké to je hrát syna Hany Maciuchové, ale i na to, jaké vyhlídky má podle něj manželství pro všechny v Česku.
Paní Maciuchová je úžasně vitální a inspirativní kolegyně, se kterou je radost pracovat a potkávat se na jevišti i v zákulisí. Vím, že podobné věci o sobě herci v rozhovorech vzájemně často říkají, ale moji kamarádi by vám potvrdili, že o paní Maciuchové takhle mluvím i v soukromí. A to jsem se jí před začátkem zkoušení dokonce trochu bál, než mě uklidnil kolega Martin Hofmann, se kterým hrajeme v inscenaci Království boží na zemi a který ji sám měl za maminku v televizní Ulici.
Velkou výhodou bylo, že text hry je dobře napsaný. I když ani autor takovou zkušenost nemá, dovedl do situací a jednotlivých replik hodně zdařile napsat, jak by se člověk v dané situaci choval. Ale i prostoru pro vlastní úvahy bylo hodně. Vracel jsem se ve vzpomínkách o těch jedenáct let zpátky a přemýšlel, jestli by si tehdejší Ondřej s tím dnešním rozuměli. Byly by to dvě rozdílné osoby. Spíš než o ty konkrétní ztracené zážitky jde totiž i v naší hře o to, jak se v průběhu života pod vlivem různých okolností, zkušeností a lidí proměňují naše priority, naše celá osobnost.
Michael je mi povahově možná nejbližší ze všech rolí, které jsem na divadle hrál. Tím spíš jsem se snažil najít v něm rysy, které mi nejsou vlastní, abych ho měl za co „chytit“. Aby mě při hraní neopouštělo vědomí, že v těch situacích nejsem sám za sebe, ale za člověka, kterého velmi dobře znám a kterému rozumím.
Většinou mi ale jako herci příliš nepomáhá uvažovat nad tím, jak bych se v dané situaci choval já. Spíš se snažím pochopit, proč moje postava jedná právě tak, jak jedná. I vrah má pro svoje konání většinou jasné důvody a ty pro herce fungují jako „otvor“ do postavy - musíte je napřed najít a přes ně postavu pochopit, abyste si do ní mohli „vlézt“ a jednat za ni.
Ke spolupráci s Ungeltem jsem byl poprvé přizván před skoro šesti lety, kdy se na jeho letní scénu chystal muzikál Touha jménem Einodis. Vděčím za to Anetě Langerové, která mě do role Johannese doporučila, režiséru Pavlu Ondruchovi, se kterým jsem se znal z DAMU, a řediteli Divadla Ungelt Milanu Heinovi, který jim uvěřil a tu roli mi dal. A především díky důvěře Milana a Pavla můžu s Ungeltem spolupracovat dál, teď tu zkouším už čtvrtou inscenaci.
Moc mě těší, že se taková iniciativa zrodila, a jsem rád, že ji můžu podpořit minimálně hereckou účastí v představení. Líbí se mi, že je kampaň vedena moderně a nekonfrontačně. Je to pro mě dobrá zpráva, že se v dnešní době u nás aspoň některé společenské nálady vyvíjejí tím lepším směrem.
Věřím, že má. Rozhodně má. Vždyť dnes vlastně žádá už jen to, aby naši zákonodárci dohnali, pojmenovali a právně ošetřili to, co se reálně dávno děje: registrované partnerství se ve většině případů uzavírá během „svatebního“ obřadu, oslavuje se „svatba“ dvou lidí, kteří si před svědky slibují, že spolu budou až do konce života. Gay a lesbické páry tu stále častěji vychovávají děti, jejichž „rodiči“ jsou oba z páru stejnou měrou.
Takže jde jen o to odstranit ty uvozovky, a vlastně tím řadu věcí zjednodušit a nic nezkomplikovat – jak třeba Švédové pochopili už před osmi lety, kdy ze zákona o manželství odstranili všechny zmínky o pohlaví. Češi se zpravidla bojí nejvíc toho, co neznají, a lesby a gayové se u nás už dávno nedrží v přítmí a za zavřenými dveřmi, už máme dokonce za sebou i éru pobouření z Prague Pride, tak pochybuji, že by byl strach brzdou veřejného souhlasu. Jde jen o konkrétní náladu ve sněmovně, která je u nás často trochu pozadu za společností. Ale věřím, že nejpozději z voleb za čtyři roky vzejdou poslanci, kteří manželství pro všechny schválí.
Tenhle argument je stejně hloupý, jako kdyby se někomu upíralo volební právo jen proto, že k volbám dneska chodí málo lidí. Navíc to není pravda, lepší vyjádření vzájemné důvěry, lásky a odhodlání zůstat spolu napořád, v dobrém i ve zlém, lidstvo zatím nevynalezlo, žádná moderní náhrada není. Tak jak může být manželství zastaralé? Kromě toho myslím, že svatba a život v manželství je pro lidi, kterým je dneska mezi dvaceti a třiceti, zatraceně cool věc. Že po generaci singles a pochybovačů znovu přichází do módy.
Foto: Divadlo Ungelt
Senátor Zdeněk Hraba a senátorka Jitka Chalánková předložili při projednávání novely o partnerství na Ústavně-právním výboru Senátu pozměňovací návrhy, které by výrazně zhoršily Sněmovnou schválený návrh partnerství a situaci stejnopohlavních párů a rodin s dětmi. Mimo to by schválení takových zákonných úprav omezilo také práva heterosexuálním lidem. Shrnutí těchto návrhů přinášíme v právní analýze.
