Dvě stě tisíc lidí, to už zní jako pořádný vzorek. Možná i proto měla čtyři roky stará studie amerického kněze takový úspěch na sociálních sítích. Jenže při bližším ohledání se ukázalo, že jeho tvrzení o nešťastných dětech gay a lesbických rodičů byla mylná, ničím nepodložená a jeho metody nevědecké.
Můžou být gay a lesbické páry stejně dobrými rodiči jako ty heterosexuální? Odborná veřejnost se shoduje na tom, že ano. Odpůrci a odpůrkyně manželství pro všechny – a s ním spojené rovnoprávnosti ohledně adopcí – však stále argumentují „vědeckými“ studiemi, které to rozporují. Operuje s nimi i česká Aliance pro rodinu, která je šíří v Poslanecké sněmovně a skupina českých poslanců a poslankyň, kteří se snaží zabránit přijetí zákona o manželství pro všechny.
Výzkumníci z prestižní Cornellovy univerzity se rozhodli téma podrobně prozkoumat. Porovnali 79 studií, které se výchovy dětí v duhových rodinách týkaly; zjistili, že o údajných rizicích s ní spojených mluví jen čtyři z nich (to odpovídá pěti procentům). U všech čtyř se pak prokázala chybná metodologie a manipulace s daty.
Ve čtyřdílném seriálu se na ně díváme zblízka. Minule jsme rozebrali nechvalně známý výzkum Marka Regneruse, dnes je na řadě práce katolického kněze Sullinse.
Začátek roku 2015 byl ve Spojených státech bouřlivý. Aspoň pro gay a lesbické páry. Řada států už jim tehdy umožnila uzavírat manželství a na spadnutí bylo i jeho uzákonění na federální úrovni. Čekalo se na rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Obergefell vs. Hodges (to padlo 26. června toho roku) a práce iniciativy Freedom to Marry nabývala na intenzitě. Spolu s tím ovšem sílila agresivní kampaň ultrakonzervativních odpůrců manželství pro všechny.
Studie, kterou v lednu vydal katolický kněz Donald Paul Sullins, se jim hodila. Název „Emocionální problémy u dětí stejnopohlavních párů“ mluvil za vše: Sullins tvrdil, že má data o tom, jak narušená je psychika lidí, kteří vyrůstali s dvěma maminkami nebo dvěma tatínky. Velká data. Oproti Marku Regnerusovi, který pracoval s 236 respondenty a respondentkami, měl Sullins reprezentativní vzorek 207 tisíc lidí. Neposbíral ho pochopitelně sám, data „vytáhl“ z celonárodního průzkumu NHIS z let 1997 až 2013 a dál je analyzoval.
Uvedl, že je s pomocí ověřených sociologických nástrojů zkoumal s ohledem na dvanáct aspektů, které se týkaly emocionálních a vývojových psychických problémů a také na ně navazující odborné péče. Jeho závěr? Děti stejnopohlavních párů na tom prý byly výrazně psychicky hůř než děti párů heterosexuálních.
Stačí se však podívat trochu pozorněji a hned je jasné, že má Sullinsova analýza metodologické nedostatky. Zkoumaný vzorek je sice robustní, ale hned v úvodu se uvádí, že dětí, které vychovaly stejnopohlavní páry, je pouze 512. Oproti celkovému součtu je to zanedbatelné číslo.
Zásadní nedostatek studie jen měsíc po jejím vydání shrnul sociolog Philip N. Cohen z Marylandské univerzity v College Parku. „Stejnopohlavní páry jsou tu všechny namíchané v jedné kategorii – ať už jsou manželé, rozvedení, nikdy nebyli sezdáni, byli sezdáni nedávno, vzali se ještě před narozením dítěte nebo se třeba dali dohromady včera, kdy už dítěti bylo patnáct let. To prostě neříká nic o ‚efektu' stejnopohlavního rodičovství,“ napsal Cohen v blogovém článku.
Nevhodné třídění vzorku a předpoklady vydávané za fakta velmi připomínají právě o tři roky starší a podobně problematickou Regnerusovu studii. Na tom se Cohen shodl s dalšími odborníky a odbornicemi a potvrdil to i publicista Zack Ford, který se na téma zevrubněji podíval v textu pro nezávislý server ThinkProgress.
„Výzkum NHIS neobsahuje žádné informace o tom, jak se formovaly rodiny respondentů a respondentek,“ připomněl Ford. „Sullins podotýká, že mnoho zkoumaných dětí mělo biologickou vazbu s jedním z partnerů v gay nebo lesbickém páru, ale není jasné, zda tahle vazba nepochází z jejich předchozích heterosexuálních vztahů.“ To by nasvědčovalo tomu, že za jejich negativní výsledky může spíš nešťastné manželství nebo rozvod rodičů, z nichž se jeden vyoutoval jako gay nebo lesba, než to, že pak rodič žil s partnerem nebo partnerkou stejného pohlaví.
Prostě a jednoduše: nejedná se tu patrně o vzorek pěti stovek dětí, které by byly celý život strávily v duhové rodině. O jejich rodinných vazbách a historii nic nevíme. Jediné, co všechny spojuje, je fakt, že jeden z jejich rodičů byl gay nebo lesba.
Argumentů proti kredibilitě Sullinsovy studie je ještě víc. Philip N. Cohen upozorňuje, že ani samotný časopis British Journal of Education, Society and Behavioural Science, ve kterém výsledky vyšly, není tak důvěryhodný, jak by jméno mohlo napovídat. Dokonce ani není britský.
„Ne že by na tom samotném faktu bylo něco špatného,“ píše. Horší už je to, že časopis vydává společnost Science Domain, které se objevila na vědecky uznávaném seznamu „podvodných a predátorských“ vydavatelů. Jedná se o média, která se vydávají za prestižní odborné zdroje, ale ve skutečnosti je nevydávají akademické společnosti, nepracují vědecky a neprobíhá u nich dostatečná revize studií, které publikují. Je pro ně typické to, že je nevydávají neziskovky, ale ziskové společnosti, a že jsou přístupné veřejnosti (i když ne každý vědecký časopis přístupný veřejnosti je automaticky podvod).
Média tohoto typu bohužel dávají prostor ideologické manipulaci, která je právě v oblasti sociálních věd (oproti těm přírodním) poměrně častá. „Věda musí soupeřit se všemi možnými druhy pseudovědy,“ uvedl sociolog z americké Stanfordovy univerzity Michael Rosenfeld v rozhovoru pro The Atlantic.
„Dlouhodobý výzkum zatím vedl k akademické shodě na tom, že děti, které vyrostly v rodinách gay a lesbických párů, nejsou v žádné zásadní nevýhodě. Existuje hlasitá, i když okrajová skupina vědců a vědkyň, kteří tvrdí, že jsou tyto děti vystavené katastrofálnímu riziku,“ dodal Rosenfeld přímo v návaznosti na Sullinsovu studii z roku 2015. Tento okrajový pohled na věc má podle něj v akademickém světě „minimální až nulovou kredibilitu“.
Možná se ptáte: kdo je vlastně ten Sullins? Dříve episkopální, nyní katolický kněz, adoptivní otec dvou dětí, dříve profesor sociologie na Katolické univerzitě Ameriky. Právě Donald Paul Sullins patří ve zmiňované hlasité skupince mezi ty úplně nejhlasitější.
Je také členem předsednictva C-Fam, což je zkratka pro Centrum pro rodinná a lidská práva. Za poetickým názvem se skrývá ultrakonzervativní skupina, která ve Státech šíří nenávist proti LGBT lidem. Podobně na tom byla také bývalá Iniciativa pro výzkum manželství a náboženství, jejímž byl Sullins členem.
Aktuálně navíc působí v mezinárodním římskokatolickém bratrstvu Kolumbovi rytíři. O tom ThinkProgress v roce 2015 uvedl, že do boje proti manželství pro všechny za posledních deset let investovalo miliony dolarů. Sullinsův výzkum z toho roku také sdílel známý ultrapravicový Witherspoon Institute. Příspěvek sklidil velké ovace, měl desetitisíce lajků a sdílení. To samozřejmě nesvědčí o důvěryhodnosti studie: málokdo si dal práci s tím, aby ji skutečně zkoumal.
Sullins už v minulosti publikoval několik prací na podobné téma. Ta z roku 2015 byla nejvýraznější a kněze nezastavilo ani to, že se vědeckým autoritám podařilo výzkum zcela zdiskreditovat, ani fakt, že americký Nejvyšší soud o pár měsíců později přiznal gay a lesbickým párům právo na manželství včetně společných adopcí.
O rok později naopak přišel s dalším „výzkumem“ nazvaným „Neviditelné oběti“. Podle toho měly děti gay a lesbických párů daleko větší sklony k depresi, obezitě, sociální izolaci a řadě dalších problémů. Pochybná studie vyšla v egyptském časopise Hindawi, který uveřejňuje placený obsah bez vědecké revize. Poté, co studii vědecká obec roznesla na kopytech, ji samotný magazín stáhl a uveřejnil omluvu.
Ani to kněze neodradilo. Loni napsal server amerického Southern Poverty Law Center o tom, že se Sullins připojil k další konzervativní a nenávistné organizaci, nechvalně známému Ruth Institute. Ačkoli by se mohlo zdát, že ho akademická obec nebere vážně, a tak není nebezpečný, opak je pravdou.
Organizace, ve kterých působí, jsou velmi bohaté, mají obrovský vliv nejen ve Spojených státech, ale po celém světě, a veřejnost často matou proklamacemi o tom, že chtějí prostě „chránit rodinu“. I když je dávno vyvrácená, případ Sullinsovy studie může být pro nás všechny připomínkou toho, jak důležité je přemýšlet kriticky a nevěřit každému příspěvku, který se objeví na sociálních sítích.
Senátor Zdeněk Hraba a senátorka Jitka Chalánková předložili při projednávání novely o partnerství na Ústavně-právním výboru Senátu pozměňovací návrhy, které by výrazně zhoršily Sněmovnou schválený návrh partnerství a situaci stejnopohlavních párů a rodin s dětmi. Mimo to by schválení takových zákonných úprav omezilo také práva heterosexuálním lidem. Shrnutí těchto návrhů přinášíme v právní analýze.
