2. 5. 2017

Dvě matky. Nebo jedna matka?

V životě potkáme někoho, do koho se zamilujeme. Zamilovanost přeroste v lásku. Časem třeba chceme mít děti. Příběh, který zná většina z nás. Rodina, štěstí, klid. Co když ale stát, v němž žiji, mou rodinu neuznává?

Dvě ženy, jedno dítě; jedna z nich dítě porodila. Druhá, ačkoli se na výchově podílí stejnou měrou, je podle českého práva cizí člověk. Takový je život Adély s Hanou.

 

Dve matky

Adéla a Hana

Adéla (32) s Hanou (39) žijí v Suchdole ve vlastním domku, který nedávno zrekonstruovaly. Vychovávají spolu roční dceru Hermínu, pojmenovanou po Hanině babičce. Hana se v současnosti živí jako ředitelka filmového festivalu Jeden svět, kdežto Adéla je na mateřské. Právě na Jednom světě se seznámily, když tam Adéla nastoupila po škole na brigádu.

Adéla pochází z pražské rodiny, vyrůstala se dvěma sourozenci. Na jejím vzhledu se nezapřou italské kořeny (z matčiny strany). Do Itálie také často s rodinou jezdili. Adéla vystudovala česko-italské gymnázium a posléze humanitní studia a soudobé dějiny.

Hana je z malé vesnice ve středních Čechách. „Prožívala jsem klasické normalizační dětství,“ směje se. „Chodila jsem do Jiskřiček a Pionýra.“ Osmdesátý devátý rok jí ukázal svět za hranicemi Československa, začala se učit jazyky a po střední škole odjela na rok do Anglie a na další rok do Ameriky. Když se vrátila domů, studovala filmovou vědu a anglistiku a po škole nastoupila na Jeden svět. Tady teď po dvanácti letech končí, aby se mohla víc věnovat své rodině.

Ačkoli o sobě říkají, že jsou každá úplně jiná, sdílí společné hodnoty: zájem o lidská práva, respekt k menšinám, k jinakosti a rozmanitým kulturám, což je podle obou nakonec stejně to nejdůležitější.

První vnouče v rodině

Hermína je pro obě strany rodiny prvním vnoučetem. „Občas říkáme, že Hermínka je u nás trochu až kult osobnosti,“ směje se Adéla. Jenže legálně má Hermína stále rodinu jen jednu. Hana i její rodiče jsou pro ni cizí lidé. Samozřejmě jen z hlediska práva. Ale je to fér?
Absence mužského modelu se ženy u Hermíny nebojí: „Obě máme bratry, takže o mužský vzor určitě ochuzena nebude,“ říká Adéla. „Hermínka má hrozně ráda fousy dědečků,“ usmívá se.

Do světa a zpátky do sousedství

Když se poznaly, Adéla odjela na rok do Izraele. Byla to pro jejich vztah těžká zkouška a zároveň období velké lásky a odloučení. Teď už jsou spolu skoro devět let. „Já si to pamatuju, protože si to zapisuju do diáře,“ vypráví Hana.
Stihly toho spolu už hodně. Jejich společnou vášní je cestování. Od doby, kdy mají Hermínu, cestují ve třech a nejraději vlakem. Letos navíc plánují poprvé navštívit letní tábor pro rodiny, kde se Hermína, i když je ještě malá, bude moci potkat s dalšími dětmi, které vyrůstají se dvěma otci nebo dvěma matkami.
To, aby stát i společnost vnímaly nejrůznější typy rodin, jež jsou mimo všeobecně zažitý model, jako rovnocenné, je podle Adély a Hany důležité především pro děti samotné. „Že má dítě dvě mámy, samo o sobě neznamená, že by mělo být šikanované. Je to také o osvětě ve školách a školkách – tam by to především neměla být novinka. Aby děti vnímaly, že existují různé typy rodin nebo svobodné matky,“ říká Hana.

Se sousedy se všem třem žije dobře. „Tady v Suchdole nám sousedi říkají čau matky,“ usmívá se Adéla. „Když se seznámíme s někým novým a řekneme, že jsme dvě mámy, někdy chvíli trvá, než to pochopí a vstřebá. Ale máme zatím jen hrozně pozitivní reakce. Jsem ráda, že díky Hermínce poznám v sousedství mnohem víc lidí, protože budeme trávit čas na hřišti a budeme se účastnit různých aktivit,“ doplňuje Hana.

 

dve matky

Kdo pro tebe jsem, Hermíno?

Ačkoli se s negativními reakcemi nesetkaly, situace, ve kterých jejich rodina nebyla vnímána jako rovnocenná, se jim přece jen nevyhnuly. „Byly jsme v nemocnici v Motole a na kartotéce se mě zeptali na jméno matky a otce. Já jim řekla, že nemá otce, ale druhou matku. A oni na to, že je to vtipné, ale ať už jim sdělím jméno tatínka. A já: opravdu, ona má druhou mámu. Jenže na to mi řekli, že na dvě mámy nemají kolonky. To je pak taková bezmoc, když musím prohlásit, že jsem svobodná matka. Vždyť to já nejsem. Hermína přece má dva rodiče.“
Kdyby v oficiálních formulářích existovala kolonka, která by nebyla určena pouze pro matku a otce, ale nechávala volnější pole i pro jiné typy rodin, lidé by to vlastně tolik neřešili. „Ta paní by to tam prostě vyplnila,“ myslí si Hana. „Vždyť gayové a lesby vychovávají děti úplně stejně jako heterosexuální lidé. Děti jsou stejné, jako když vyrůstají v rodině s otcem a matkou, to je podle mě hrozně důležité si uvědomit. Pro mě neexistuje něco jako čtyřprocentní rodičovství, pro mě je prostě rodičovství. Řešíme totéž co jiní rodiče – očkování, kam na hřiště, jestli má mít Hermínka látkové, nebo jednorázové plenky…,“ uvádí příklady Hana.

Registrované partnerství vs. manželství

Ačkoli jsou spolu už skoro devět let, registrované Adéla s Hanou nejsou. Registrované partnerství jim nepřináší nic, co by jejich tříčlenné rodině usnadňovalo život. Hana je z právního hlediska pro Hermínu cizí osobou, proto vždy, když je s dcerou sama, musí nosit právní dokument, ve kterém ji Adéla zplnomocňuje. Kdyby se s Adélou něco stalo, Hana by automaticky nemusela být první osobou, jíž by Hermínka byla svěřena do péče. A také proto si nechaly sepsat dokument, který na podobné situace pamatuje. „Registrace mi přijde jako v určitém smyslu druhořadá. Není vnímána stejně vážně a symbolicky jako manželství a mně by se nechtělo být člověk druhé kategorie,“ krčí rameny Hana.
Podle jejich zkušenosti nicméně většina lidí, s nimiž se setkaly, považuje registrované partnerství za ekvivalent manželství. Nevědí, že práva a povinnosti uvnitř partnerství stejná nejsou. I kdyby byly Adéla s Hanou registrované, Hana by tím žádný právní vztah k Hermíně nezískala.
„Manželství je důležité i proto, že je to přechodový rituál. Stejně jako lidé slaví třeba pohřby a něco tím zakončují. A svatba není jen věc dvou lidí, kteří se berou – týká se všech kolem nich. Tím aktem samotným dáváš najevo, že toho člověka chceš, ale zároveň se mění pozice příbuzných a lidí kolem,“ vysvětluje Adéla. „Je to i o příbuzných, kamarádech, o širší rodině. Není to jen otázka práv gayů a leseb, ale celé společnosti. A kromě toho manželství ztělesňuje i to, že s tebou lidé sdílí nějakou jistotu, radost,“ doplňuje Hana.
Svatbu si představují někde v přírodě a chtěly by mimo své rodiny a svých českých přátel pozvat i ty ze zahraničí, kterých mají hodně.

 

dve matky

V budoucnu jako právně uznaná rodina

A jak vypadá jejich víkendový den? „Začíná vždycky tak v 7:23, kdy se Hermína probudí,“ směje se Hana. „Holky mě nechají spát a jdou si dolů udělat snídani. Já ještě tak hodinu spím a pak přijdu za nimi. Ráno si rády čteme knížky,“ pokračuje Adéla s Hermínkou na klíně. „Dopoledne jdeme ven, protože malá venku dobře spí,“ navazuje Hana. „A já abych mohla chodit v přírodě. Nebo jdeme na výstavu – pěšky, s kočárkem,“ uzavírá Adéla.

Do budoucna by si přály, aby jim manželství umožnilo získat statut plnohodnotné rodiny i z právního hlediska. Aby Hana, která je druhou matkou Hermíny od jejího narození a bude jí celý život, začala být vnímána jako její matka i z hlediska českého práva. Aby měla Hermína jistotu, že pokud se její biologické matce něco stane, ještě je tu druhý rodič, který se o ni postará.
Nastal čas, kdy jako společnost začneme o férových podmínkách pro rodiny, které jsou spojené s manželstvím pro všechny, nahlas mluvit. Je na nás všech, aby děti jako Hermína měly konečně právně uznanou rodinu. Aby se Adéle s Hanou splnilo jejich přání. Přitom jejich přání je stejné, jako má velká většina lidí.

Fotografie: Jakub Ra

další články

Otevřený dopis kandidátovi na prezidenta P. Fischerovi...

Pavlu Fischerovi jsme adresovali otevřený dopis reagující na jeho výroky z besedy v Blansku, které se týkaly gayů a leseb, adopcí dětí stejnopohlavními páry, genderové ideologie apod. Panu Fischerovi nabízíme setkání a informovanou diskusi.

Sbíráme 50 000 podpisů do 1. máje...

Láska je láska, ale manželství není registrované partnerství. Bohužel mezi nimi panuje spousta rozdílů – u názvu to jen začíná. Rozhodli jsme se to změnit. První krok: do 1. května 2018 nasbírat 50 000 podpisů. Pomoci můžete i vy.