Známá hláška „Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni“ varuje před návštěvou starých pražských dělnických čtvrtí. Dnes už moc neplatí, z obou se stávají oblasti s drahými nájmy a stylovými podniky. Jeden takový – květinářství – si otevřeli životní partneři Libor a Jirka.
Květinářství Serafin na Zenklově ulici se podnikavé dvojici podařilo rozjet ještě v dobách, kdy v Libni bývalo levně. Do jejich podniku, který se nachází jen pár kroků od zastávky Vosmíkových, si dnes za kluky pro květiny jezdí lidé z celé Prahy i okolí. Vznikly tam také fotky, na kterých Libor, Jirka a jejich fenka Berta pózovali fotografovi Robertu Vanovi. Jeho exkluzivní série Jedna láska, jedno manželství aktuálně cestuje po vlakových nádražích českých krajských měst.
Mezi páry, které se v rámci výstavy fotily, vynikají Libor s Jirkou délkou svého vztahu. Trvá už neuvěřitelných sedmnáct let. Poznali se v Praze několik let poté, co se oba do hlavního města uchýlili z venkova.Libor do hlavního města přišel z jižní Moravy ve snaze nalézt anonymitu; Jirku, který vyrůstal na vsi poblíž vodní přehrady Orlík, do Prahy přivedla zajímavá pracovní příležitost.
Za úspěchem svého vztahu vidí oba především vzájemnou toleranci, přetrvávající lásku a vzájemnou chemii. Nebo třeba to, že se navzájem doplňují. Pro Jirku je Libor hlavní tahoun, který ho v mnoha ohledech inspiruje a motivuje. Kozoroh Jirka zase Berana Libora drží trošku zpátky.
Tajemstvím spokojeného partnerství je prý i to, že se Libor s Jirkou nijak nestraní zbytku společnosti – se svou identitou nemají žádný problém a namísto gay podniků prý chodí do běžných restaurací a barů. Také mezi jejich přáteli prý převažují heterosexuálové. K tomu všemu mají společný životní projekt – květinářství Serafin zabírá naprostou většinu jejich času.
Krok do neznáma udělali před patnácti lety. „Byla to velká náhoda, jednou ráno jsme jeli tramvají do práce, já do restaurace, Jirka do antikvariátu, a tehdy jsme si řekli, že takhle jako ne. Že si otevřeme květinářství a budeme pěkně pracovat s kytičkama,“ popisuje Libor, jak vznikl jejich společný nápad.
Ten pak od začátku do konce společnými silami zrealizovali, navzdory tomu, že o oboru původně vůbec nic nevěděli. Libora prý jeho práce šéfkuchaře dobře živila, ale byl přepracovaný a nelíbilo se mu být neustále ve špinavých šatech. Jirku naopak práce v antikvariátu uživit nedokázala. Jakmile se nadchli pro myšlenku práce s květinami, udělali si oba rekvalifikační kurz aranžování a vazby. O několik měsíců později již otevírali své první květinářství.
Zpočátku se nejednalo o žádnou procházku růžovým sadem. „Byla doba, kdy jsme to dotovali z úspor. Hodně nám tenkrát pomohla kolegyně, se kterou jsme se poznali na kurzu: dala nám finanční injekci, bez které bychom to nezvládli nebo bychom si museli nabrat úvěry,” vzpomíná Jirka. „Takhle jsem zvládli první dva roky, které byly hodně krizové, než si na nás lidi zvykli. Pak jsme makali třináct hodin denně. Od začátku se práci věnujeme, co nám síly stačí, první dovolenou jsme si vzali po deseti letech. To už jsme byli vyčerpaní, že to bylo na infarkt.“
Nakonec se vynaložené úsilí vyplatilo. Libor si dnes nejvíc pochvaluje svobodu, kterou díky vlastnímu podnikání s Jirkou získali. Mají už zavedenou klientelu, která za nimi prý pro kytice jezdí přes půl Prahy. Z velké části je živí také zařizování květinové výzdoby na svatbách – paradoxně, protože sami svatbu mít nemůžou.
„My bychom určitě nebyli ti na Staroměstské radnici s holubicemi. Spíš bychom se vzali někde na louce s přáteli a rodinou, s grilovačkou na zahradě,” říká Libor. Za sezonu prý navštíví „mraky“ různých svateb, letos to bylo sto dvacet. „Odvedeme tam ale svou práci a mizíme tak hodinu před obřadem. Ten vlastní akt, ty slzy a to ‚ano', už nezažíváme. Spíš ten absolutní stres předtím.“
Oba se shodují na tom, že přípravy svateb pro heterosexuální páry v nich žádnou pachuť nebo zášť nezanechávají.Horší je to s faktem, že na rozdíl od heterosexuálních párů nemají možnost vstoupit do svazku, který by jim zajistil stejná práva a povinnosti jako manželství. Libor přitom za důstojné řešení nepovažuje ani narovnání práv registrovaných partnerů s právy klasických manželů. „To je jako když se vlk nažral a koza zůstala celá. Je to divný. Nejsme jiní než ostatní. Proč to nemít naplno? Proč se schovávat za nějaké kličky, trošku jo, a trošku ne? Buď jo, nebo ne."
Budoucnost manželství pro všechny je zatím ve hvězdách, Libor s Jirkou ovšem plánují svůj svazek formálně stvrdit. Zatím se ani neregistrovali. V době, kdy spolu začínali chodit, to ještě nebylo legálně možné, později je plně zaměstnaly starosti o podnik a také rekonstrukce chalupy v jižních Čechách.
Teď už podnik dobře šlape a chalupa už je skoro ve stavu, kdy na ní bude možné uspořádat oslavu, a tak myšlenka, že by se vzali, nabírat na konkrétních obrysech. Podle toho, co do té doby česká legislativa umožní, se Libor s Jirkou buď zaregistrují nebo uzavřou manželský sňatek. Oba doufají, že se manželství pro všechny do té doby podaří prosadit.
Hrálo by pro ně nejen roli symbolickou, vyřešilo by také majetkoprávní vztahy obou rodin.„Stárneme a může se nám stát cokoliv,” podotýká Libor. „Když se jednomu něco stane, druhý tak snadno nedostane informace o jeho zdravotním stavu. Navíc máme společný majetek a firmu. Proč bychom měli všechno řešit smlouvami? Naše právní vztahy by měly být samozřejmostí jako pro jakýkoli jiný sezdaný pár.“
Foto: Michaela Pixová, archiv Libora a Jirky
Senátor Zdeněk Hraba a senátorka Jitka Chalánková předložili při projednávání novely o partnerství na Ústavně-právním výboru Senátu pozměňovací návrhy, které by výrazně zhoršily Sněmovnou schválený návrh partnerství a situaci stejnopohlavních párů a rodin s dětmi. Mimo to by schválení takových zákonných úprav omezilo také práva heterosexuálním lidem. Shrnutí těchto návrhů přinášíme v právní analýze.
