Gayům a lesbám prošlapali cestu k potomkům. Petr Laně a jeho partner jako první registrovaní homosexuálové v Česku osvojili dítě. Již téměř dva roky vychovávají syna. „Začátky byly těžké. Byli jsme jako chodící zombie,“ prozradil pro časopis Týden. Přečtěte si celý rozhovor.
Už od začátku našeho vztahu s Honzou jsme si přáli mít děti. Bohužel zákony byly proti nám – zakazovaly registrovaným gayům a lesbám zažádat o adopci. Tehdy nic nenasvědčovalo tomu, že by se stávající situace mohla změnit, a tak jsme se zhruba před pěti lety rozhodli s pomocí právníka Petra Kally získat vysněné dítě soudní cestou. Věděli jsme, že v zahraničí se to už několikrát povedlo.
Po několika soudních instancích se náš případ dostal až k Ústavnímu soudu, jenž příslušný paragraf označil za diskriminační – neregistrovaní gayové a lesby totiž o adopci žádat mohli –, a v červnu 2016 byl ze zákona vyškrtnut. Od té doby je však možná pouze adopce individuální, právoplatným rodičem se tedy může stát jen jeden z páru, a to i přesto, že osvojovacím procesem musejí procházet oba žadatelé.
Hned v srpnu 2016 jsme obnovili žádost o adopci, kterou nám v roce 2014 právě kvůli zmíněnému zákonu zamítli. Úřednice z Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD, pozn. red.) se přišly podívat, jak a kde žijeme. Absolvovali jsme povinný kurz pro náhradní rodiče v Natamě (Institut rodinné péče, pozn. red.), vyplňovali všemožné formuláře, psali motivační dopisy. Také jsme museli absolvovat psychotesty a projít dalšími psychologickými vyšetřeními.
Všechny výsledky se posílaly magistrátu s hodnocením, zda jsme vhodnými kandidáty na případné budoucí rodiče. Naštěstí vše vyšlo v náš prospěch, a tak jsem byl v březnu 2017 zapsán do registru náhradních rodičů. Celý osvojovací proces byl zdlouhavý a psychicky velmi náročný. Vůbec se nedivím, že někteří – i heterosexuální – žadatelé to nakonec vzdají.
Kolikrát jsme byli na pokraji sil. Na úřadech jsme měli hodně sympatizantů, ale i odpůrců. Ti se nám snažili naši cestu pěkně znepříjemnit, když už adopci nemohli – vzhledem k úpravě zákoníku – zastavit. Zažili jsme urážky, zastrašování i vydírání.
Během procesu se nám do cesty přimotala také katolická církev a musím říct, že tolik nenávisti a zloby jsem do té doby nezažil. Přitom jsme jen chtěli dát domov a lásku opuštěnému dítěti. Nečekali jsme, že s tím může mít někdo takový problém. Tehdy nás to zaskočilo a hlavně upřímně mrzelo.
Ano, bylo to právě proto, že jsme neřešili etnický původ, v takovém případě jde adopce mnohem snáz. Znám několik párů, kteří šli stejnou cestou a dítě získali také velmi rychle. Často kolem sebe slýchávám názor, že spousta heterosexuálních párů čeká na dítě roky, tak proč by je měli dostávat gayové a lesby… No, třeba právě proto, že ti si nekladou mnohdy nesplnitelné podmínky co se věku, pohlaví a původu dítěte týče. Proto se jejich čekací doba protahuje i na několik let. Právně je volných dětí dost, ale někteří žadatelé si zbytečně vybírají. To je podstata celého problému.
Náš jediný požadavek, který jsme v obsáhlých formulářích vyplnili, byl věk dítěte do šesti měsíců. A protože nám v Natamě řekli, že pokud neřešíme etnicitu, můžeme dítě dostat velmi rychle, chtěli jsme být připraveni. Telefon mohl zazvonit kdykoli. A když zadrnčel s jedenáctiměsíčním chlapcem, museli jsme během jednoho víkendu nakoupit veškeré vybavení znovu – miminkovské dupačky jsme vyměnili za oblečení pro velkého kluka a namísto hromady plenek jsme pořizovali nočník.
Začátky byly těžké – pro nás i Vojtu. Do té doby žil u přechodné pěstounky a těžko si zvykal na nové prostředí a osoby kolem sebe. Právě proto jsme původně chtěli dítě co nejmenší, abychom se této situaci vyhnuli. Hodně plakal a pořád chtěl nosit. V noci se často budil – buď hledal dudlík, nebo měl hlad. S Honzou jsme byli jak chodící zombie, ale to asi zažívají všichni rodiče, kteří ke svým dětem vstávají několikrát za noc. Časem se to zklidnilo.
Pídili se a hledali, co by mohli vytknout. Některé jejich otázky byly velmi nepříjemné, dokonce měli za úkol obcházet sousedy a zjišťovat pověst v domě, což se prý už dávno nedělá. Takový dozor a v takové hloubce není u běžných adoptivních rodičů obvyklý. Ale chápu to, byli jsme první, a tak nikdo nechtěl nic podcenit. Občas to ale bylo dost vyčerpávající – starat se o prcka, a ještě k tomu řešit návštěvy z úřadů.
Sexuální orientace nevypovídá nic o tom, jací jsme rodiče. Pro dítě je nejdůležitější láska, domov a pocit bezpečí. A to vše Vojtovi dáváme bez ohledu na nějaké pudy. V dětském domově, kam měl být přesunut, kdybychom si ho neosvojili, by navíc mateřský pud chyběl zcela určitě. U přechodných pěstounů bývají děti většinou jeden rok, a pokud se do té doby neumístí do náhradní rodiny nebo se jiným způsobem nevyřeší právní záležitosti s biologickými rodiči, automaticky přecházejí do ústavní péče.
Já jsem taková „maminka“ – jsem na rodičovské dovolené, starám se o Vojtu, a zároveň zajišťuji veškeré práce související s péčí a chodem domácnosti. Po večerech pak částečně pracuji pro svého dlouholetého českého zaměstnavatele. Honza je živitel rodiny. Naštěstí může pracovat i z domu, takže trávíme hodně času společně. Vlastně se v ničem neodlišujeme od tradičního rodinného modelu, kdy se jeden stará o dítě a druhý chodí do práce.
Zaznamenávali jsme hodně zvídavých pohledů typu: Jak to ti dva mají? Ono je totiž něco jiného potkat gay pár, a gay pár s dítětem. Když jsem s Vojtou chodíval na hřiště, lidé se mě často ptali, kde má ten roztomilý chlapeček maminku. V Česku totiž obecně tatínci s dětmi na hřiště nechodí, stejně tak ani k doktorovi, nevodí je do školky nebo s nimi nejezdí veřejnou dopravou. Připadal jsem si jako bílá vrána – ne proto, že bych byl gay táta, ale proto, že jsem většinou býval jediný chlap na pískovišti.
Především jsme chtěli žít v zemi, kde bude i můj partner Honza pro našeho syna po právní stránce rodičem. V Česku, i když musel projít celým adopčním procesem, není jeho právoplatným tátou. Nemůže si ho ani „přiosvojit“ (dodatečně získat vůči dítěti rodičovská práva, pozn. red.), jako to je možné u hetero párů.
Víte, gay a lesbickým rodičům ani nejde o to, kdo je napsaný na rodném listu, ale o to, že individuální adopce nám komplikuje život – při vyplňování papírů na úřadech, při návštěvách doktora, při zápisu do školky, při vyřizování zdravotní pojišťovny, v zaměstnání… V Česku jsme se museli pořád někoho doprošovat.
Oproti tomu v Nizozemsku jsou dva tatínci či dvě maminky bráni tak samozřejmě jako fakt, že tu často prší. Zákon o manželství gayů a leseb, a tedy i možnost společné adopce, tu platí už skoro dvacet let. A světe, div se – žádná apokalypsa nenastala! Nizozemci jsou velmi otevření a přátelští lidé – na rozdíl od Čechů, kteří jsou stále vystrašeni ze všeho, co se jen trochu odlišuje. Pořád jsme pěkné konzervy…
Na mámu se popravdě ještě neptal. Až k tomu jednou dojde, vysvětlíme mu, že podoba rodiny je různá – stejně jako existuje máma, táta a děti, mohou existovat dvě mámy nebo dva tátové anebo třeba jen máma a děti. Docházíme na pravidelná dobrovolná sezení pro náhradní rodiče, kde nám radí, jak při podobných situacích postupovat.
Zatím ne. V Praze sice máme prostorný zrekonstruovaný byt včetně dětského pokoje, ale jako dva tatínci si tam nemůžeme užívat svobodu, jakou máme v Nizozemsku. Ne nadarmo se říká: Šťastní rodiče – šťastné dítě. Hodně jsme se díky nizozemskému přátelskému klimatu a právní jistotě uklidnili a na Vojtovi a jeho vývoji je to znát.
K nezaplacení je také fakt, že zdejší rasový mix je natolik pestrý, že se nikdo nepozastavuje ani nad jeho tmavší barvou pleti a černými kadeřemi. Domů však pravidelně jezdíme za příbuznými a kamarády, stejně tak jako oni cestují za námi – na začátku dubna nás navštívily obě Vojtovy babičky a za pár týdnů čekáme neteře.
Zcela upřímně – podruhé bychom do toho nešli. Bylo to až moc vyčerpávající a na některé okamžiky bychom raději zapomněli. Často se při vzpomínce na těžké začátky neubráním slzám. Jsem opravdu rád, že už je to za námi a máme konečně klid. Vojta je úžasný, velmi komunikativní. Hodně se směje a tancuje. Už usíná sám a jen se ráno vzbudí, hned si zpívá. Jsme na něho moc pyšní a zároveň nesmírně šťastní, že ho máme.
Petr Laně (42) vystudoval zahradní architekturu. Nyní je na rodičovské dovolené a částečně pracuje jako redaktor v odborném časopise a PR manažer. S partnerem Janem Rousem (42), který je zaměstnán jako finanční analytik, se poznali před jedenácti lety. Od roku 2010 jsou registrovanými partnery. Ve volném čase rádi cestují, lyžují a chodí po horách.
(Text vyšel v časopise Týden 6. května 2019; titulek a perex jsou redakčně upravené)
Foto: archiv Petra Laněho
Senátor Zdeněk Hraba a senátorka Jitka Chalánková předložili při projednávání novely o partnerství na Ústavně-právním výboru Senátu pozměňovací návrhy, které by výrazně zhoršily Sněmovnou schválený návrh partnerství a situaci stejnopohlavních párů a rodin s dětmi. Mimo to by schválení takových zákonných úprav omezilo také práva heterosexuálním lidem. Shrnutí těchto návrhů přinášíme v právní analýze.
