Jedná se o uznávaného ekonoma, oblíbeného vyučujícího a publikovaného autora. Když Douglas Allen vydal studii o školních (ne)úspěších dětí, které vyrůstaly s gay a lesbickými páry, zvedla se však vlna kritiky. Kvůli chybné metodologii i manipulaci s daty, která měla zmást veřejnost.
Můžou být gay a lesbické páry stejně dobrými rodiči jako ty heterosexuální? Odborná veřejnost se shoduje na tom, že ano. Odpůrci a odpůrkyně manželství pro všechny – a s ním spojené rovnoprávnosti ohledně adopcí – však stále argumentují „vědeckými“ studiemi, které to rozporují. Operuje s nimi i česká Aliance pro rodinu, která je šíří v Poslanecké sněmovně a skupina českých poslanců a poslankyň, kteří se snaží zabránit přijetí zákona o manželství pro všechny.
Výzkumníci z prestižní Cornellovy univerzity se rozhodli téma podrobně prozkoumat. Porovnali 79 studií, které se výchovy dětí v duhových rodinách týkaly; zjistili, že o údajných rizicích s ní spojených mluví jen čtyři z nich (to odpovídá pěti procentům). U všech čtyř se pak prokázala chybná metodologie a manipulace s daty.
Ve čtyřdílném seriálu se na ně díváme zblízka. Už jsme rozebrali nechvalně známý výzkum Marka Regneruse a práci katolického kněze Sullinse. Dnes je na řadě studie kanadského ekonoma Douglase Allena.
„Děti, které v roce 2006 žily v rodinách gayů a leseb, měly 65% šanci na to, že dokončí střední školu, oproti těm, které žily s heterosexuálními rodiči. U dcer gay a lesbických párů byla navíc šance výrazně nižší než u synů,“ píše se v ní. Allenova studie je méně známá než předchozí dvě a věnuje se ještě okrajovějšímu tématu. Přesto stojí za bližší pohled – hlavně proto, že je podepsaná jménem velmi uznávané vědecké osobnosti. A přitom se ji podařilo zcela vyvrátit.
Douglas W. Allen je oblíbený profesor ekonomie na Univerzitě Simona Frasera ve městě Burnaby v Britské Kolumbii. Podle článku z kanadského National Post, který vyšel v březnu 2014, ho tehdy studenti a studentky popisovali jako přísného, ale spravedlivého vyučujícího, který umí látku podat zajímavě a zábavně. Za svou práci v akademickém prostředí získal několik ocenění.
Od konce 80. let také publikoval kolem stovky studií a esejí, ve kterých popularizoval ekonomii. V oboru nacházel neotřelá témata. Psal třeba o sdílení informací v době amerických zlatých horeček, o ekonomických základech římskokatolické církve a často také o tom, jak nejrůznější ekonomické faktory ovlivňují manželský život.
Právě manželství podle vlastních slov považuje za „fascinující instituci“ a jako odborník na toto téma byl několikrát přizván k soudním procesům, které se týkaly legalizace manželství pro všechny. Poprvé to bylo v případu Halpern vs. Kanada, který v roce 2003 probíhal u odvolacího soudu provincie Ontario. Allen svědčil proti, ale soud nakonec uznal manželství dvou žen, a na základě toho Ontario otevřelo manželství všem. Další státy následovaly, plošný zákon o manželství pro všechny schválila Kanada o dva roky později.
Ale zpět k Allenovi. Po ontarijském případu se tématem manželství pro všechny začal zabývat do hloubky. Začal také hledat důkazy, že rodiny gay a lesbických párů prostě nejsou stejné jako rodiny těch heterosexuálních, že se liší v tom, jak vychovávají děti, a že jsou děti z takzvaných „duhových“ rodin v ekonomické či sociální nevýhodě.
Je zajímavé, že v roce 2012 Douglas Allen provedl revizi 52 studií na toto téma – naprostá většina z nich mluvila ve prospěch duhových rodin – a uvedl, že téměř všechny byly založené na „pochybných návrzích, zaujatých vzorcích a slabém testování“. O rok později pak sám publikoval studii, která, jak se později ukázalo, byla přesně taková: pochybná, předpojatá a nerelevantní.
Allen se rozhodl porovnat, jakou šanci na úspěšné dokončení střední školy mají děti z rodin heterosexuálních a gay nebo lesbických párů. Na pomoc si vzal velká data: celých dvacet procent z kanadského sčítání lidu z roku 2006. Výstupem jeho analýzy byl údaj o tom, že šance na úspěšné dostudování byla u dětí z duhových rodin 65% oproti šanci dětí, které vychovaly heterosexuální páry. Nejhůř na tom pak údajně byly dcery gayů a leseb. Jenže postupem času na povrch vyplavalo hned několik zásadních metodologických chyb.
Začíná to u samotného výběru. Autor do vzorku zařadil teenagery a mladé dospělé ve věku od 17 do 22 let. Řada z nich tedy v době sčítání teprve na střední chodila, a ještě proto nebylo jasné, zda ji dokončí, nebo ne. Na tento klíčový nedostatek upozornilo hned několik kritiků a kritiček studie v čele se sociologem Philipem N. Cohenem z Marylandské univerzity v College Parku.
Cohen v textu pro web Family Inequality napadá i další faktor ve způsobu, jakým se vybíralo těch zmiňovaných dvacet procent populace: otázku toho, zda žijí s rodiči, nebo ne. Allen uvádí, že schválně pracoval jen s respondenty a respondentkami, kteří s rodiči stále bydlí. U těch, kteří už žijí sami, by podle něj došlo ke zkreslení. Naznačuje, že je u nich mnohem větší šance, že střední nedodělali. To však Allen neměřil, jen tipoval, a Cohen k tomu dodává, že podobně můžeme tipovat i jiný hypotetický scénář, ve kterém by gay a lesbické páry dětem dokázaly lépe zařídit možnost bydlet ve vlastním. A to právě po úspěšném dostudování střední školy.
Ani jeden, ani druhý scénář samozřejmě nemusí sedět, říká sociolog. Napovídají ale něco o tom, že výsledky studie nelze brát vážně. Vybrat jen lidi v určité situaci, co se bydlení týče, je přinejmenším závažná metodologická chyba. Přinejhorším by mohlo jít přímo o manipulaci s daty za účelem získat takové výsledky, jaké si autor přál.
K manipulaci pak má blízko i samotný způsob, jakým Allen data vyhodnotil. Philip Cohen a další odborníci a odbornice upozornili na to, že mluvit o „65% šanci dětí z duhových rodin oproti ostatním“ vlastně znamená zneužívat toho, že veřejnost nezná takzvané odds ratios neboli poměry šancí.
Tento statistický pojem se často zaměňuje za jiné hodnoty, a výsledky nejrůznějších studií se pak zdají zásadnější nebo více alarmující, než ve skutečnosti jsou. Co to znamená v Allenově případě? Poměr šancí u jeho vzorku má hodnotu 0,65 u dětí gay a lesbických párů oproti ostatním. To ale neznamená, že střední školu dokončí jen 65 % všech dětí gay a lesbických párů.
Budeme-li předpokládat, že 89 % dětí heterosexuálních párů střední úspěšně dochodilo, znamená to, že s ohledem na poměr šancí 0,65 ji úspěšně dochodilo také 84 % dětí gay a lesbických párů. Rozdíl je najednou mnohem méně statisticky signifikantní. Už vůbec pak není významný rozdíl mezi dívkami a chlapci, což navíc Allen sám ve studii zmiňuje. Přesto později v jednom rozhovoru hovořil o tom, jak to mají dívky vyrůstající s gayi nebo lesbami „obzvlášť těžké“.
Odborníci a odbornice, blogeři a blogerky, novináři a novinářky na Allenově studii nenechali nit suchou. Zmíněné metodologické nedostatky i chybné interpretace doplnily ještě další, třeba ten, že autor nebral v úvahu, jak dlouho děti v domácnostech gayů či leseb skutečně žily, zda byly z rozvedených rodin nebo zda se často stěhovaly.
Allen od svých nálezů neustoupil. „Cítím určitou potřebu se bránit a hájit principy akademické svobody, svobody vyjádření a svobody náboženství,“ reagoval v roce 2014 na to, co nazval „blogerským lynčováním“. Ve stejné době byl také přizván k soudnímu případu, který rozhodoval o uzákonění manželství pro všechny v americkém státě Michigan. „Je pravda, že věříte, že důsledkem homosexuálních aktivit je odtržení od Boha a věčné zatracení,“ zeptal se soudce. „Pokud nedojde k pokání, tak ano,“ odvětil Allen. Možná to něco napovídá i o směřování jeho vědecké práce.
Senátor Zdeněk Hraba a senátorka Jitka Chalánková předložili při projednávání novely o partnerství na Ústavně-právním výboru Senátu pozměňovací návrhy, které by výrazně zhoršily Sněmovnou schválený návrh partnerství a situaci stejnopohlavních párů a rodin s dětmi. Mimo to by schválení takových zákonných úprav omezilo také práva heterosexuálním lidem. Shrnutí těchto návrhů přinášíme v právní analýze.
