„U lesbických matek se mají děti nejhůř, u heterosexuálních rodičů nejlíp.“ Tak zněl závěr sedm let starého výzkumu, kterým se anti-LGBT propaganda ohání dodnes. Jenže už dávno vyšlo najevo, že její obsah byl zmanipulovaný a metodologie chybná. Nakonec to uznal i sám autor studie.
Můžou být gay a lesbické páry stejně dobrými rodiči jako ty heterosexuální? Odborná veřejnost se shoduje na tom, že ano. Odpůrci a odpůrkyně manželství pro všechny – a s ním spojené rovnoprávnosti ohledně adopcí – však stále argumentují „vědeckými“ studiemi, které to rozporují. Operuje s nimi i česká Aliance pro rodinu, která je šíří v Poslanecké sněmovně a skupina českých poslanců a poslankyň, kteří se snaží zabránit přijetí zákona o manželství pro všechny.
Výzkumníci z prestižní Cornellovy univerzity se rozhodli téma podrobně prozkoumat. Porovnali 79 studií, které se výchovy dětí v duhových rodinách týkaly; zjistili, že o údajných rizicích s ní spojených mluví jen čtyři z nich (to odpovídá pěti procentům). U všech čtyř se pak prokázala chybná metodologie a manipulace s daty. V novém čtyřdílném seriálu se na ně díváme zblízka.
Regnerusova studie je z té čtveřice možná nejznámější, každopádně nejcitovanější. Jejím autorem je Mark Regnerus, sociolog z Texaské univerzity, který se dlouhodobě angažoval v kampani proti manželství pro všechny ve Spojených státech. Je známý i propagací ultrapravicové ideologie a tradičních patriarchálních hodnot. V jedné ze svých knih například vybízel ženy, aby se vdaly v co nejmladším věku, dokud jsou „na vrcholu plodnosti“.
Jeho studii financoval konzervativní Witherspoon Institute, který v zadání uvedl, jak si přeje, aby studie dopadla. Podle dokumentu, který v roce 2013 získal American Independent Institute, se jednalo o investici v hodnotě necelých 700 tisíc dolarů. To je asi 16 milionů korun. Další peníze „přihodila“ ultrapravicová Bradley Foundation. Přispěla 90 tisíci dolary, to jsou v přepočtu dva miliony korun. Nebylo to poprvé ani naposledy, co americké pravicové organizace investovaly závratné částky do propagandy proti právům LGBT lidí.
Výsledky Regnerusovy studie v roce 2012 publikoval časopis Social Science Research, a to pod názvem „Jak se odlišují dospělé děti rodičů, kteří měli vztahy se stejným pohlavím? Nálezy ze Studie nových rodinných struktur“. V závěru se mimo jiné uvádí, že mezi dospělými respondenty a respondentkami z různých rodinných poměrů byla řada konzistentních rozdílů. Nejlépe prý na tom byli ti, co vyrostli u svých biologických rodičů, heterosexuálů, kteří se navíc nikdy nerozvedli. Nejhůř potom ti, co vyrůstali v domácnosti s lesbickým párem.
První vlaštovkou při vyvracení zmíněných „nálezů“ byl rozsudek federálního soudce Bernarda A. Friedmana v případu, který se týkal manželství pro všechny v Michiganu. Regnerusova studie byla předložena jako důkazní materiál, ale soudce Friedman jí odmítl věnovat pozornost. „Je zcela neuvěřitelná a nezaslouží si být brána vážně… Donor chtěl evidentně dojít k určitému výsledku a Regnerus ho poslechl,“ uvedl ve svém rozsudku. Připomněl, že i sama sociologická fakulta Texaské univerzity se od Regnerusových výsledků distancovala, a zpochybnil použitou metodologii.
Nebyl sám. Brzy nato se studií začal znova zabývat i časopis, ve kterém původně vyšla. Omluvil se za nedostatečnou redakční práci a studii dal k posouzení dvěma nezávislým odborníkům – profesorům Simonovi Chengovi z Connecticutské univerzity a Brianovi Powellovi z Univerzity v Indianě. Ti se ve společné revizi shodli na tom, že metodologie byla prošpikovaná chybami a nedostatky, kvůli kterým jsou výsledky naprosto nerelevantní.
Regnerus vlastně ani nezkoumal děti, které žily v domácnostech dlouholetých gay a lesbických párů. V rámci studie mělo takových respondentů a respondentek odpovídat 236. Jenže při bližším ohledání se ukázalo, že:
Většina dětí zařazených do studie vyrůstala s matkou i otcem a až později se jeden z nich vyoutoval jako gay nebo lesba. V některých případech se nevyoutovali vůbec a jednalo se jen o domněnku respondenta nebo respondentky.
Třetina z nich žila v domácnosti vedené gay nebo lesbickým párem méně než čtyři roky, 53 z nich dokonce méně než rok.
Ze vzorku nebyly vyřazené fiktivní osoby nebo lidé, kteří dotazník vyplňovali jen tak z legrace. Jeden o sobě například uvedl, že měří 233 centimetrů, váží čtyřicet kilo a má za sebou osm manželství. Jiný napsal, že ho zatkla policie, když mu byl jeden rok. Další strávili vyplňováním podezřele krátkou dobu (méně než deset minut).
Regnerus záměrně vybíral rizikové rodiny, například ty, které prošly rozvodem nebo kde byly děti adoptované z dětských domovů, aby podpořil požadovaný výsledek. Právě u těchto rodin je přitom běžné, že děti mají například výraznější neurózy nebo mají složitější emocionální vývoj, ale nemá to nic společného se sexuálními preferencemi jejich rodičů.
Sám autor se vlastně zdiskretoval už tím, že v závěru uvedl, že výsledkem „výzkumu“ není žádná jasná kauzalita. Cheng a Powell by byli nemohli souhlasit víc. Když odhlédli od všech zmíněných nedostatků, seznali, že k žádnému negativnímu vlivu, který by byl spojený se sexuální orientací rodičů, u dětí nedošlo. Toto jejich srovnání pak v původním časopise také vyšlo.
Mark Regnerus později vlastní závěry zmírnil. Uznal i to, že metodika byla nepřesná. „Psal jsem o lesbických matkách a gay otcích, i když jsem vlastně jejich sexuální orientaci neznal; měl jsem pouze informace o jejich homosexuálním chování,“ uvedl v rozhovoru s další konzervativní organizací, Focus on the Family. „Ale pokud jde o samotné nálezy, stojím si za nimi,“ dodal poněkud nešťastně.
Nezvratným faktem zůstává, že jeho výzkumné pokusy stojí proti třicetileté vědecké praxi, která pracovala s relevantními vzorky i metodologií. Došla k závěru, že dát gay a lesbickým párům možnost adoptovat děti je krok prospěšný pro celou společnost. Dětem se v duhových rodinách daří stejně dobře jako těm, které vychovávají heterosexuální rodiče, a prokazatelně lépe než těm, které jsou nuceny vyrůstat v ústavní péči.
Potvrzuje to 75 solidních studií, které jsou k nalezení na webu Cornellovy univezity. A také odborná veřejnost – od amerických nezávislých organizací, jako jsou Child Welfare League of America nebo American Psychological Association, po české odborníky a odbornice napříč obory, kteří loni k tématu vydali souhlasné stanovisko. Přečtěte si jeho plné znění.
V průzkumu iniciativy Jsme fér mezi kandidáty a kandidátkami ve volbách do třetiny Senátu Parlamentu ČR odpovědělo zatím celkem 73 z téměř 150 oslovených. U dalších 40 kandidujících byly postoje zjištěny z veřejných zdrojů nebo z předchozí komunikace. Z celkového počtu 103 známých postojů by 43 kandidujících podpořilo rovnoprávné manželství pro stejnopohlavní páry, včetně práva společně osvojit děti. Naopak 45 kandidátů odpovědělo negativně a 16 nemá jednoznačný názor.
Český Parlament letos schválil "partnerství" pro stejnopohlavní páry, namísto rovnoprávného manželství. Jak se to stalo a proč se Česká republika stále vyhýbá plné rovnoprávnosti pro všechny páry? Pro časopis Soukromé právo vydavatelství Wolters Kluwer (letní dvojčíslo 7-8/2024) připravila naše právnička Adéla Horáková právní analýzu. První část je ohlédnutí za celou cestou od roku 1989 do současnosti.
