Chodit spolu začali na AMU a hudba je spojuje dodnes. Občas tedy i rozděluje, to když cestují do zahraničí, ale v kontaktu jsou neustále. Pojí je také zákonný svazek, ale místo registrovaného partnerství by rádi vstoupili do manželství.
„Pro nás jako pro věřící lidi je manželství jisté zpečetění. Pokud by se naskytla možnost, že bychom do něj mohli vstoupit, tak to rozhodně uděláme,“ říká Vojtěch. „Nám se jedná o rovnoprávnost. Aby stát – a jeho prostřednictvím společnost – uznaly, že naše spojení může být stejně plnohodnotné jako spojení muže a ženy,“ dodává Ondřej.
Registrovanými partnery jsou už tři a půl roku, chodit spolu začali před pěti lety. Ondřej tehdy studoval v Praze na Akademii múzických umění, Vojtěch tam působil jako odborný asistent. „Až během druhého ročníku to tak zajiskřilo,“ vypráví. „Ondra byl ten, kdo se jaksi první vyslovil. Já bych své myšlenky tímto směrem vůbec nenapínal, ale když jsem o tom začal přemýšlet, došlo mi, že kdybych udělal ‚pana profesora‘ a odtáhl se – tak bych lhal.“
A tak to dali dohromady. Vztah tajit nemuseli ani nechtěli, ostatně podobné vztahy na vysokých školách nejsou tak docela neobvyklé. „U nás to bylo trošku jiné. Muž a žena je přece něco jiného než dva chlapi, a tak jsem byl zvědavý, jak bude reagovat okolí,“ vzpomíná Vojtěch. Ondrovi spolužáci a spolužačky prý problém neměli, většina pedagogů a pedagožek také ne. Až na jednu výjimku, která dvojici spíše překvapila.
Jinak se jim ovšem žije dobře, a to i přesto, že oba kvůli práci hodně cestují. Vojtěch diriguje operní a symfonické orchestry, hraje na cembalo a na klavír, příležitostně vystupuje i jako sólista nebo komorní hráč. Cembalu se věnuje i Ondřej, který za prací často vyráží do Nizozemska. „V kostelech doprovázím i na varhany, ladím také nástroje pro jednu školu v Utrechtu,“ vypočítává.
S tím, že je jejich profese často potáhnou do různých koutů světa, prý počítali dopředu. V kontaktu jsou skoro každý den. „Skypujeme, telefonujeme a vlastně jsme si na to zvykli,“ říká Vojtěch. „Neříkám, že to je ideální, ale dá se to přežít, ne,“ ptá se s úsměvem partnera. Ondřej přizvukuje: „Vlastně nás to i sbližuje. Ty společné chvilky si potom dokážeme užít.“
