„Vážení politici, vážené političky, dovoluji si vás oslovit jako osoby zastupující zájmy občanů. O jednom z mých zájmů bych vám ráda napsala,“ píše ve svém dopise zástupcům a zástupkyním Parlamentu ČR Světlana Kadlecová, která by se svojí partnerkou ráda vstoupila do manželství.
S mou partnerkou jsme se seznámily před 5 lety. Z toho 2,5 roku žijeme v registrovaném partnerství. Když jsme spolu dříve mluvily o společném životě, dělaly jsme si legraci, že si takhle jednou, cestou domů s taškami s nákupem, odskočíme na úřad podepsat papír, a stvrdíme tak svou lásku. Mělo to tak být. Mělo to být podle zákona – formální, nuzné, separované –, ale nebylo. Naštěstí.
Po telefonátu s pražskou matrikou jsme se dozvěděly potřebné informace k uzavření registrovaného partnerství a byla nám sdělena nečekaná informace: „Můžete se vzít na Staroměstské radnici. Bude to zdarma, pouze zaplatíte varhaníka, bude to ve všední den (víkendy jsou pro hetero páry), v přítomnosti matrikářky, bude to vypadat jako svatba. Chcete?“
Měly jsme čerstvě změněný trvalý pobyt, takže to šlo, tudíž jsme nadšeně souhlasily a na ten den, NÁŠ den, jsme se těšily a připravovaly. Od původního plánu podepsat papír na úřadě jsme se dost odchýlily, a nakonec společně s námi přišlo do obřadní síně na Staroměstskou radnici na 35 lidí z rodiny, přátel i spolupracovníků, kteří nám přišli vyjádřit svou podporu. Těch podporovatelů by bylo bývalo více, ale nevešli bychom se do obřadní síně…
Dokonce se nám neplánovaně povedl husarský kousek a obřad jsme měly dvakrát. Jeden den se konala oficiální registrace na Staroměstské radnici a za dva týdny se v mém rodném městě konala svatební hostina. Měli se jí zúčastnit i ti, kteří se nemohli zúčastnit oficiálního obřadu v Praze – naši bratři, babička a další rodinní příslušníci a přátelé.
Jako překvapení, které zařídila moje maminka, proběhl před hostinou ještě jeden neoficiální obřad za účasti bývalé starostky města a místní matrikářky. Pro nás dvě to byla déjà vu situace, ale pro naše blízké to bylo poděkování za jejich podporu a lásku. Mohli s námi být v situaci, kdy nás mohli vidět jako dvě nevěsty, které se rozhodly žít spolu jako žena se ženou navzdory věcem, které jako partnerky nemůžeme nebo které nám české právo neumožňuje.
Díky lidské ochotě najít cestu, jak dát i registrovanému partnerství punc důstojnosti, kdy jde o nejdůležitější úkon, jak spojit své životy před českým právním systémem, byly a jsou tyto dva dny našimi nejoblíbenějšími, kdy jsme jedna druhé daly najevo, jak moc jsme pro sebe důležité.
Přesto nemůžeme přehlížet faktické rozdíly mezi partnerstvím a manželstvím, které občas zhoršují běžné životní situace. Nemůžeme se bez plné moci zastupovat, nemůžeme si adoptovat dítě, nemůžeme jít na umělé oplodnění, nemůžeme dědit, nemůžeme…
Přála bych si, aby takový den mohli prožít i jiní šťastně zamilovaní, bez rozdílu pohlaví a orientace, bez změny místa bydliště i bez pomoci tolika ochotných lidí kolem sebe, kteří jen udělali, co jim přišlo fér.
A toho lze docílit změnou zákona – zrovnoprávněním manželství.
Foto: archiv autorky
V průzkumu iniciativy Jsme fér mezi kandidáty a kandidátkami ve volbách do třetiny Senátu Parlamentu ČR odpovědělo zatím celkem 73 z téměř 150 oslovených. U dalších 40 kandidujících byly postoje zjištěny z veřejných zdrojů nebo z předchozí komunikace. Z celkového počtu 103 známých postojů by 43 kandidujících podpořilo rovnoprávné manželství pro stejnopohlavní páry, včetně práva společně osvojit děti. Naopak 45 kandidátů odpovědělo negativně a 16 nemá jednoznačný názor.
Český Parlament letos schválil "partnerství" pro stejnopohlavní páry, namísto rovnoprávného manželství. Jak se to stalo a proč se Česká republika stále vyhýbá plné rovnoprávnosti pro všechny páry? Pro časopis Soukromé právo vydavatelství Wolters Kluwer (letní dvojčíslo 7-8/2024) připravila naše právnička Adéla Horáková právní analýzu. První část je ohlédnutí za celou cestou od roku 1989 do současnosti.
