Registrovat se můžou, ale i potom kvůli nedotaženým zákonům žijí v právní nejistotě. Pro estonské gay a lesbické páry by vlastně bylo jednodušší, kdyby mohly rovnou vstupovat do manželství. A příklad by si z tamní neuspokojivé situace mohli vzít i čeští zákonodárci a zákonodárkyně.
Už od 1. ledna 2016 je Estonsko první (a dosud jedinou) zemí bývalého Sovětského svazu, v níž mohou gay a lesbické páry oficiálně stvrdit svůj svazek prostřednictvím registrovaného partnerství. Zákon jim přiznává určitá práva a povinnosti vyplývající z manželství: například dědictví, společný majetek, ale také možnost přijmout za své partnerovo dítě. Netýká se to společných adopcí a užívání tohoto slova.
Příslušný zákon byl nicméně přijat až těsně před koncem volebního období, takže politici a političky nestihli odhlasovat související prováděcí akty. Tato povinnost zůstala na bedrech nového parlamentu a vlády. Na ní se od roku 2015 podílí konzervativní Pro Patria, která se zákonem o registrovaném partnerství nesouhlasí. I proto na prováděcí právní akty k zákonu znova nedošlo.
Gay a lesbické páry se tedy od roku 2016 registrovat můžou, ale jejich právní postavení je nejisté. Pro uplatnění práv, která jim měl institut přinést, jim pouhá registrace partnerství nestačí. Často se musejí dodatečně obracet na soudy. Právní vakuum, v němž LGBT Estonci a Estonky žijí, je předmětem kritiky některých politiků, zejména estonské prezidentky Kersti Kaljulaid.
Dokázalo by vše vyřešit jedno manželství pro všechny? Estonsko je přímo ukázkovým příkladem toho, jaké nejasnosti do právního řádu vnáší existence dvou separátních institutů. Redefinice manželství by skutečně mohla být vhodnějším řešením – a inspirovat by se mohli i čeští politici a političky.
Vzhledem k sovětské minulosti je Estonsko konzervativnější než Česko. Podle Eurobarometru z roku 2015 by s manželstvím pro všechny souhlasilo pouze 31 % Estonců a Estonek (započítává se i početná ruská menšina); u nás má podle výzkumů z posledních let podporu více než 60 % veřejnosti.
Manželství dvou mužů nebo dvou žen, které dotyční uzavřeli v zahraničí, estonské soudy někdy uznávají. K prvnímu takovému případu došlo v prosinci 2016, kdy odvolací soud v Tallinnu zrušil rozhodnutí prvoinstančního soudu v Harju. Ten předtím odmítl uznat švédské manželství dvou mužů. Našel se naopak i případ, kdy podobné žádosti soud nevyhověl, a americko-estonský pár se tak musel spokojit s registrovaným partnerstvím. Oproti Česku se nicméně pořád dá mluvit o určitém pokroku.
Uznávání zahraničních gay a lesbických sňatků, které by mohlo být prvním krokem k jeho legalizaci, v Estonsku nezůstalo bez patřičné odezvy. V listopadu 2017 vyzval Urmas Viilma, biskup Estonské evangelické luteránské církve, jednokomorový parlament Riigikogu k přijetí nového ústavního zákona. Ten by manželství definoval jako výlučný svazek muže a ženy.
„Nic takového není napsáno v Bibli, natož aby to bylo v ústavě,“ odpověděl mu tehdy prezident Riigikogu Eiki Nestor s tím, že by ústava neměla definovat, jak vypadá „správná“ rodina. Estonsko tak zůstává jedinou pobaltskou zemí, jejíž ústava netrvá na tradičním pojetí manželství. I to je jeden z předpokladů k tomu, aby ta která země mohla uzákonit manželství pro všechny.
Foto: Facebook Tallinn Pride
