Ivana Milek: Manželství pro všechny lidem pomůže, aby přijali sami sebe

Operní pěvkyně, projektová manažerka, komunální politička i maminka osmileté dcery. Ivana Milek vyzkoušela řadu rolí a okusila život v různých koutech světa. Kde se podle ní LGBT lidem žije nejlépe a kde nejhůř? A co bychom se měli naučit třeba od Německa?

Můžeš nám na úvod říct, jak jsi se dostala k opernímu zpěvu?

Moje cesta k hudbě byla dost přímočará, začala jsem s ní už v šesti letech. Nejdřív s klavírem, to nebylo moc úspěšné, pak jsem přešla na kytaru. Ve Varnsdorfu, odkud pocházím, jsem hrávala s místní kapelou.

Na konzervatoř jsem původně nešla za klasickým zpěvem, ale řekli mi, že mám moc velký hlas, a hodila jsem se jim víc na operu. Pro klasiku mě pak během své návštěvy totálně nadchnul Andrej Kucharský, Kammersänger (komorní pěvec) a mezinárodně uznávaný tenor, který v té době učil zpěv a interpretaci na univerzitě v Mnichově. Nikdy jsem už pak nezapochybovala, že jsem si vybrala správnou cestu.

Později jsi taky procestovala kus světa...

Z konzervatoře jsem udělala konkurz do Státní opery, kde jsem byla krátce ve stálém angažmá. Chtěla jsem však mít volnost a ještě na sobě zapracovat, abych se dostala k lepším rolím, a tak jsem odešla na volnou nohu. Naskytla se mi příležitost spolupracovat se skvělou sopranistkou v USA, později v Rusku, mezitím jsem jezdila po světě v různých produkcích.

Během cest jsem přitom nekoukala jen na pěvecké záležitosti, zajímalo mě i to, jak se v těch zemích žije, dělala jsem si takový privátní průzkum. Naučila jsem se za tu dobu pár jazyků, což k poznávání jednotlivých zemí taky dost pomohlo.

Měla jsem krátké období, kdy  jsem si odskočila mimo hudbu do projektového managementu v korporátu, čemuž vděčím za to, že jsem teď více strukturovaná, mám lepší čuch na lidi a víc se vyznám v nastavování priorit. Hudba mi tam ale chyběla natolik, že jsem se k ní zase naplno vrátila.

Kromě toho jsi taky členkou Strany zelených a doma na Praze 2 se věnuješ i občanskému aktivismu.

K aktivismu jsem se dostala, když jsem se natrvalo vrátila do Prahy. Připadá mi lepší – a přirozené – pokusit se věci změnit raději než na ně nadávat. Společně s místním spolkem třeba řešíme provoz pražských náplavek. Impuls byl prostý: to, že se v noci potřebujeme vyspat.

V určitou chvíli jsem zjistila, že samostatný aktivismus nemusí být dostatečně účinná metoda, jak něco prosadit nebo jak k té kauze získat informace. Po několika letech jsem se vrátila do Strany zelených, kde spolu s Vítkem Masare aktuálně vedeme krajskou organizaci v Praze.

ivana_milek_brodska_01.jpg

Co se týče postavení LGBT komunity, máš velké mezinárodní srovnání. Přispělo to nějak i k formování tvého vlastního pohledu na LGBT témata a tvé vlastní identity?  

V prvních letech jsem se na to tak konkrétně nezaměřovala, později už ano. Bylo pro mě důležité pozorovat polaritu USA a Ruska. Pozorovala jsem, co ta která společnost vnímá jako rodinu, jako partnerství, jakou má člověk v tom kterém společenském rámci svobodu prožívat sám sebe.

V Rusku mi to přišlo natolik dané, že si neumím představit tam přijít svobodně s něčím, co je jinak než muž, žena, děti. Většinu Rusů, kteří nejsou jasně heterosexuálně vymezení, jsem potkala mimo Rusko. Mnoho z nich přímo přiznalo, že odešli, aby svou identitu mohli prožívat svobodně a bez odsudků. Poznala jsem mnoho lidí, nejen z bývalého sovětského bloku, kteří žili v rodinách a svou neheterosexuální identitu prožívali skrytě. Třeba v pracovním prostředí.

Nepřijde mi, že by tam nastal nějaký posun, spíše naopak. Ale co mě překvapilo: že pokud má muž dvě paralelní rodiny, moc se o tom nemluví, ale v klidu se to toleruje. Pokud je to muž, žena, rodina, ve které muž živí a žena se stará, je to v pořádku.

Kterou zemi bychom si naopak mohli vzít za vzor?

Já se osobně nejlépe cítím v Německu, kam hodně jezdím za prací. V Berlíně vedle sebe sedí zahalená muslimka, hipík, táta s dítětem v nosítku a nijak se nad sebou nepodivují. Člověk není nucený hrát nějaké role a přesně se zařadit. V kolektivu nejsou stejnopohlavní rodiny nic „nenormálního“, nic, co by bylo nějak jiné.

Vždycky jsem se cítila přijatá a vítaná. Je to zásadně jiný pocit, důležitý pro vnitřní klid. Mluvím ovšem o Berlíně, východní Německo je v mnoha věcech odlišné. V celé zemi nicméně platí princip, že se jako národ rozhodli podporovat diverzitu. Ta společnost má za sebou dvě zásadní selhání, která si ve vztahu k menšinám nějak vyhodnotila, a proto je k nim mnohem tolerantnější.

Máš i nějaké srovnání se Spojenými státy?

Byla jsem tam v jedenadvaceti, svou identitu jsem ještě nehledala. V Americe mě překvapilo, jak lidi dokážou být izolovaní ve svém kruhu, za půl roku jsem tam nepoznala moc lidí. Byla jsem ale v Ohiu, to je relativně konzervativní stát. Chyběly mi tam tam komunikační kanály, na které jsme zvyklí v Evropě. Všude se jezdí autem. Chyběla mi tam hloubka komunikace. V Evropě se cítím víc doma, třeba i kvůli společným dějinám.

Dřív jsi žila i s muži, s jedním máš dceru. Kdy sis uvědomila, že vlastně preferuješ ženy?

S muži jsem se pokusila žít dokonce několikrát. (smích) Já potkávám lidi a když mě ti lidé něčím zaujmou, tak s nimi jsem. Někdo to má jasně dané do škatulek, já to nikdy jasně dané neměla. Vždycky jsem v první řadě vnímala osobnost, bytost toho člověka a buď jsem se zamilovala, nebo ne.

A poslední dobou se nezamilovávám do mužů. Nebylo to vědomé rozhodnutí, prostě jsem dospěla k tomu, že ve vztahu se ženou můžu sama sebe prožívat na všech rovinách, které v tom vztahu potřebuju mít otevřené. Ve vztahu s muži vždycky nějaká ta rovina narazila. Se ženou můžu tu svou celistvost prožívat víc, po všech stránkách. Dovedeme se v životě domluvit. Teď to tak vychází, že jsem se ženami.

Není to tak, že ti muži byli příliš stereotypně maskulinní?

To nemůžu říct. Každý z nás přitahuje určitý typ partnerů. Já věřím, že to, co člověk přitahuje, se odvíjí od toho, co sám vysílá ven. Poznala jsem i fantastické muže, se kterými, kdyby to nějak zafungovalo, by se žilo skvěle. Jsem ráda, že je mám mezi přáteli a moc si jich vážím. Bylo by to komfortnější, kdyby mě přitahoval nějaký skvělý kamarád.

Vždy mě hodně pobaví, když někdo říká, že sexuální orientace je záležitostí rozhodnutí. Neumím si představit, že by někdo v české společnosti dobrovolně chtěl být gay nebo lesba. Jistě, například na Balkáně je to ještě horší, ale i v Česku bych si to dobrovolně raději odpustila.

ivana_milek_brodska_03.jpg

Jak je na tom Česká republika s tolerancí k sexuálním menšinám?

Mám pocit, že jsme schopní přijmout lidi, které máme bezprostředně kolem sebe, a brát je takové, jací jsou, pokud je známe přímo. Je tu propastný rozdíl v tom, jak se díváme na člověka, kterého neznáme, který není v našem kruhu, a na toho, koho osobně známe..

Sama jsem žádné otevřené odmítnutí nezažila. Ale zcela běžně zažívám to, že se mnou někteří lidé mluví, jako bych neměla žádnou partnerku, a nikdy při hovoru neotevřou téma ze soukromého života. A nevím, jak by se mi žilo v mém rodném městě. Myslím, že v této oblasti máme před sebou ještě velký krok. Obzvlášť pokud jde o výchovu dětí.

Čeho se lidé pořád tolik bojí?

Ty stereotypy myslím všichni známe. Je to smutné, když víte, jak to funguje v zemích, kde už se s tou otázkou poprali a různé typy rodin přijali za normální součást společnosti. Jeden z největších omylů je, že dítě bude automaticky koukat po stejném pohlaví. Sexualitu dítěte přece člověk nezmění.  Moje dcera kouká zcela jasně po klucích, přitom žije s mámou, která má vedle sebe ženu.

My o tom hodně otevřeně komunikujeme. Řeší, proč nemáme tátu. A to je další věc: je rozdíl v tom, jestli má dítě druhého biologického rodiče někde blízko, nebo ne. Moje dcera by ho vedle sebe neměla, ani kdybych momentálně nežila se ženou. To je úplně stejné u heterosexuálních vztahů, záleží na tom, jestli původní vztah fungoval nebo ne. Dceři její otec do života nikdy nevstoupil ani předtím, než jsem měla partnerku. Bylo to jeho rozhodnutí. To jde ale zcela mimo sexualitu.

V čem má česká společnost ty největší rezervy, co se týče přístupu k dětem?

Vidím, co můžeme udělat pro děti, které žijí v jiných než klasických rodinách. A to zdaleka nejen těch, které tvoří rodiče stejného pohlaví. Děti žily, žijí a budou žít v rodinách, kde jsou dva muži či dvě ženy, bez ohledu na legislativu. Rodiče si sexualitu zvolit nemůžou, ale jejich dítě se může ve společnosti cítit přijato bez odsudků. Vědět, že žije v jedné z možných variant rodin, a ne se cítit jako divný člověk z jiné planety. A to můžeme ve společnosti změnit.

V cizině vidím, že to funguje. Změnila se tam výuka na základních školách, ve všech předmětech. Není tam jeden jediný mustr. U nás se děti v první třídě učí, že rodina je maminka, tatínek, chlapeček a holčička, ideálně dva roky od sebe. V české škole se bude vyčleněně cítit i dítě, které žije jen s matkou nebo jen s otcem, v rodině, kde je velký věkový rozdíl mezi rodiči, kde zemřel sourozenec nebo kde už ho mít nemůžou.

V prvních materiálech, se kterými děti v Česku pracují, není obsažena vůbec žádná diverzita. Cokoliv, co je jinak než ten zmíněný mustr, vytváří pocit, že to je divně. Musíme se jako společnost posunout k tomu, že vytvoříme právní rámec pro stejnopohlavní rodiny. Ruku v ruce s tím pak musí jít integrace diverzity do způsobu, jakým mluvíme s dětmi v prvních institucích, kterými prochází.

Máš srovnání, jak ta komunikace vypadá v zemích, kde už k legislativnímu posunu došlo?

Legislativní posun může zahájit postupnou transformaci toho, jak na diverzitu ve společnosti nahlížíme. Psychologicky udělá hrozně moc, když se svazek gay nebo lesbického páru postaví na stejnou úroveň jako svazek muže a ženy. Když jsou dva lidé, kteří se mají rádi, chtějí spolu být, zároveň plní povinnosti vůči státu, tak by jejich svazek měl legálně mít formu manželství. Má to samozřejmě vliv na to, že si v takové společnosti dovolí přijmout sami sebe.

V Německu chodila dcera do školky, kde tři děti z dvanácti měly rodiče stejného pohlaví. Mezi dospělými to přitom nehrálo vůbec žádnou roli, a tím pádem to nebylo téma ani mezi dětmi. My dospělí jsme jediní, kteří můžou dětem pomoci přijímat jinakost a respektovat ostatní. Uvědomit si, že cizí jinakost nijak neohrožuje to, jak to mám já.

Dětem prospěje, když se naučí, že každý z nás je jiný a každý z nás společnosti přispěje jiným způsobem. Zároveň se nejlíp vyvíjíme pokud jsme podporovaní, a nejsme odstrkovaní. Nemáme šanci vytvořit lepší společnost, pokud děti už od začátku nenaučíme toleranci, pokud jim nepůjdeme příkladem.

Proč má podle tebe určitá část společnosti potřebu vyvíjet tlak na to, aby byl jen jeden jediný společenský mustr rodiny?

Za tím je vždycky strach, často osobní strach, že ohrozí sami sebe. Je otázka, jak se společnost historicky utvářela. Těch vlivů je strašně moc. V posledních letech jsme více otevření tomu víc se poznávat a zpochybňovat zajeté vzory a mustry. Znám lidi, které by nikdy nenapadlo je přezkoumat, přemýšlet, jestli pro ně platí.

Nechci to úplně spojovat s unifikovaným myšlením v zemích bývalého komunistického bloku, mnozí by asi nesouhlasili. Ale myslím si, že snaha osvobodit se od automatického přijímání zdánlivě daných vzorů je výsadou až posledních desítek let. Ti, kteří k tomu nejsou svolní, mají podle mě strach z toho, co by se pak stalo s jejich světonázorem, jejich osobností, identitou, s jejich viděním světa. Přitom když části lidí dopřejeme, aby mohli být, kým jsou, nikdo sám sebe neztratí. Nezmění se společenské hodnoty, nenastane žádný boom gay a lesbických svazků.

ivana_milek_brodska_04.jpg

Jak hodnotíš iniciativu Jsme fér, která se u nás snaží manželství zrovnoprávnit?

O kampani vím díky tomu, že jsem členkou Strany zelených, a někteří naši členové a členky se v ní angažují. Myslím, že to bez ní nepůjde. Je super, že tým Jsme fér má pořád energii, neztrácí tah na branku a že celá kampaň je velice profesionální. Důležitý faktor je to, že trvá dlouho a je spojená s osvětou, lidi si zvyknou o tématu přemýšlet a nevypadne jim z hlavy.

Skvělé je taky to, že iniciativa oslovuje i lidi z heterosexuálního prostředí. Není to čistě LGBT záležitost, je to o tom, jak společnost přijme diverzitu. Je to první krok. Pak se můžeme posunout k dalším tématům, která se týkají toho, že jsme všichni stejní občané, a tak by bylo dobré mít také stejná práva. I proto je důležité, aby manželství bylo pro všechny.

A co říkáš na odpůrce a odpůrkyně kampaně?

Jsem hodně citlivá na manipulativní argumentaci, která tvrdí, že se stejnopohlavní rodiny najednou vykreslují jako lepší než rodiny heterosexuální. To je úplně scestné, o to nikdo neusiluje. A argumenty ve smyslu, že se pak budou prosazovat třeba sňatky se zvířaty, jsou už tak hloupé, že se mě ani nedotýkají.

Dotýkají se mě jen ty inteligentní, nad kterými se zamyslím a které nikoho neuráží. Třeba Ivan Gabal se vyjadřoval k tomu, jak se adoptované děti budou cítit v naší společnosti a ve školském systému. Že budou už jako malé muset obhajovat vztah svých rodičů. Souvisí s tím otázka, co má přijít dříve, jestli celospolečenská diskuze a pak legalizace, nebo naopak. Já jsem přesvědčená, že legalizace nás dovede k tomu, abychom tu debatu a změny zahájili.

Chceš se ty osobně vdávat?

Nevím, jestli se chci vdávat. Bez ohledu na sexuální orientaci. Ve vztahu k prosazení manželství pro všechny jsem právě spíš aktivistka. Společnost by měla manželství pro gaye a lesby obsahovat sama pro sebe. Teď se možná vdávat nechci, ale chci mít tu možnost.

Navíc když si to spojím s mou nemocí – přežila jsem rakovinu – chtěla bych mít možnost nabídnout svému dítěti stejné zajištění, jaké mají děti heterosexuálních párů. A nemuset přitom všechno vyřizovat přes právníky a ošetřovat různými smlouvami. Pro dítě je rodina prostředí, ve kterém vyrůstá, ať je jakékoli, a většinou v něm chce zůstat. Pak přijde stát, který mu říká, že tahle rodina není rodina. A tím ho poškodí ještě víc.

ivana_milek_brodska_05.jpg

Foto: archiv Ivany Milek Brodské