Milana Heina, herce, moderátora a divadelního principála z pražského Ungeltu, zná hodně lidí; jeho partnera Martina Šimka málokdo. Registrovali se před dvěma lety, Martin byl předtím 11 let ženatý. Jeho příběh je v ledasčem příběhem o ztraceném a znovu nalezeném štěstí.
Život měl přesně nalinkovaný. Studium, práce, svatba, dům, děti. Cílevědomě plánem procházel, dokud nedošel na jeho konec. „Jsem z malé vesnice, vychovávali mě v tom kódu rodina – dům – děti – auto – pes. Na vesnici jsem o homosexualitě neslyšel. Pak jsem dostudoval, oženil se, začali jsme pracovat na domě, přišla první dcera, pak druhá dcera, dokončil jsem dům,“ vypráví Martin.
„Jen ta dovolená v Jugoslávii tam nebyla,“ směje se. „Byl jsem na nejlepší pracovní pozici, dům byl dostavěný, děti byly skvělé…“ A když už vlastně dokončil všechno, co si předsevzal, jeho tělo si řeklo, že teď je čas na něj.
Se ženou byl Martin jedenáct let, mají spolu dvě skvělé dcery, byla i jeho nejlepší a nejbližší přítelkyní. „Řešili jsme spolu všechno. Takže když jsem si začal uvědomovat, co se děje, svěřil jsem se naprosto automaticky jí. Zní to idylicky, ale taky jsme si poplakali, jedenáct let manželství jen tak nezavřete.“
Řešili hlavně to, aby byly v pohodě děti. I proto otáleli s rozvodem – nejprve najeli na střídavou péči a až po letech začali řešit rozvod „papírově“. „Střídavá péče je dost často kritizovaná, ale nám se to osvědčilo. Rodiče musí myslet především na děti, a ne na sebe. Pak to funguje,“ shrnuje svou zkušenost Martin.
Milana Heina viděl nejprve v televizním pořadu 13. komnata. „Přemýšlel jsem o tom, že mu napíšu, a pak přišla domů moje žena a řekla mi: Hele, já si myslím, že bys měl tomu Milanovi napsat. Tak jsem mu napsal,“ vzpomíná Martin se smíchem.
Milanovi po odvysílání pořadu samozřejmě přišla spousta mailů, většina pisatelů se ale chtěla seznámit. Martin si psal o radu, psal o životě, potřeboval se zorientovat. Milan mu odepsal, popřál mu hodně štěstí. A tak si začali spontánně psát, Martin napsal ráno, Milan odpoledne odpověděl, a takhle každý den.
„Já jsem žil docela dlouho sám a byl jsem přesvědčený, že už si partnera hledat nebudu. Ale čím víc jsem si s Martinem psal, tím víc mi docházelo, jaký je to čistý tvor,“ říká Milan. „Najednou tady byl kluk, co poznal jednu ženu, věřil, že je to jeho osud, měli dvě dcery. Když jsem si poskládal všechny souvislosti, Martinův venkovský naturel, toho pracanta, který dýchal pro rodinu, uvědomil jsem si i na tu dálku, jak je výjimečný.“ Po osobním setkání už nebylo nad čím hloubat, Martin se odstěhoval za Milanem do Prahy. A přestěhovala se tam i Martinova bývalá žena s dcerami.
Martinovy dcery se s Milanem samozřejmě znají. Starší chce být tanečnicí, proto s tátovým novým partnerem občas konzultuje specifika divadelního jeviště. Milana neberou jako dalšího rodiče. „To ani není možné, ony mají dva rodiče, dva skvělé rodiče,“ usmívá se Milan. Vědí ale, že je partnerem jejich otce. A že zatím nemůže být jeho právoplatný manželem.
Martin s Milanem nejdříve uvažovali o sňatku v Lucembursku. Když ale zjistili, že v Čechách by byli pořád braní jen jako registrovaní partneři, od svatby v cizině upustili a k Milanovým sedmdesátým narozeninám uspořádali obřad na Letní scéně Divadla Ungelt. Součástí bylo i vystoupení dcer: mladší se tehdy Martina ptala, proč nemohou mít normální svatbu. „Ty holky nechápou, proč to tak není. Desetileté dítě to vidí, ale na jejich názor se nikdo neptá,“ krčí rameny Martin.
Kdyby tu možnost měli, určitě by uzavřeli manželství. „Je to další stupeň vztahu, takové stvrzení. Dokud jsme s Milanem byli partneři bez registrace, byli jsme ve společnosti bráni jako dva solitéři. Jako ano, tohle je partner Milana, dneska tu je, ale zítra tu už být nemusí. Společnost ten vztah nebere vážně,“ říká Martin.
Ani po uzavření registrovaného partnerství to ale není tak jednoduché. „Když mě Milan představuje jako svého partnera, musí dodat, že registrovaného. Někteří lidé si totiž mysleli, že jsme partneři obchodní,“ dodává Martin se smíchem.
„Milan občas řekne, že jsme manželé, ale rychle dodá, že to nesmíme říkat. Vlastně tomu moc nerozumím: dřív jsem se směl oženit, protože jsem si bral ženu, Milana si ale vzít nesmím. Přitom pořád stejně platím daně, jsem pořád stejný občan, stejný hrdý Čech, vychovávám pořád stejně dvě dcery,“ vypočítává. „Neřeším homosexualitu, řeším sebe jako občana. Jsem snad nějak nemocný?“
Manželství je totiž i v tomto případě o lásce. „Láska je, když se vám přirozeně přihodí, že na toho druhého začínáte myslet víc než na sebe. Je jeho život tím, že se rozhodl pro mě, opravdu lepší a bohatší? Co mu mohu dát, aby byl šťastnější než doteď,“ uzavírá Milan. S Martinem mají v plánu se vzít. Hned, jak to bude ze zákona možné.
Foto: archiv Milana Heina a Martina Šimka
Český Parlament letos schválil "partnerství" pro stejnopohlavní páry, namísto rovnoprávného manželství. Je rozdělování lidí do dvou kategorií jen podle toho, koho milují, protiústavní? Ústavní soud Rakouska, Ústavní soud Slovinska a Nejvyšší soud USA na tuto otázku odpověděly, že ano. Můžeme se jejich úvahami inspirovat i my? Pro časopis Soukromé právo vydavatelství Wolters Kluwer (číslo 9/2024) připravila naše právnička Adéla Horáková druhou část své právní analýzy. První část analýzy se ohlédla za legislativními pokusy od roku 1989. Druhá část analýzy se dívá do budoucna a na možnost ochrany našich ústavně zaručených práv a svobod.
V průzkumu iniciativy Jsme fér mezi kandidáty a kandidátkami ve volbách do třetiny Senátu Parlamentu ČR odpovědělo zatím celkem 73 z téměř 150 oslovených. U dalších 40 kandidujících byly postoje zjištěny z veřejných zdrojů nebo z předchozí komunikace. Z celkového počtu 103 známých postojů by 43 kandidujících podpořilo rovnoprávné manželství pro stejnopohlavní páry, včetně práva společně osvojit děti. Naopak 45 kandidátů odpovědělo negativně a 16 nemá jednoznačný názor.
