Jak dva tátové adoptovali dítě. Zažili jsme urážky i zastrašování, říká Petr Laně

Gayům a lesbám prošlapali cestu k potomkům. Petr Laně a jeho partner jako první registrovaní homosexuálové v Česku osvojili dítě. Již téměř dva roky vychovávají syna. „Začátky byly těžké. Byli jsme jako chodící zombie,“ prozradil pro časopis Týden. Přečtěte si celý rozhovor.

Letos v červnu to budou dva roky, kdy jste si s partnerem Janem Rousem přivezli domů tehdy jedenáctiměsíčního Vojtu. Co adopci předcházelo?

Už od začátku našeho vztahu s Honzou jsme si přáli mít děti. Bohužel zákony byly proti nám – zakazovaly registrovaným gayům a lesbám zažádat o adopci. Tehdy nic nenasvědčovalo tomu, že by se stávající situace mohla změnit, a tak jsme se zhruba před pěti lety rozhodli s pomocí právníka Petra Kally získat vysněné dítě soudní cestou. Věděli jsme, že v zahraničí se to už několikrát povedlo.

Po několika soudních instancích se náš případ dostal až k Ústavnímu soudu, jenž příslušný paragraf označil za diskriminační – neregistrovaní gayové a lesby totiž o adopci žádat mohli –, a v červnu 2016 byl ze zákona vyškrtnut. Od té doby je však možná pouze adopce individuální, právoplatným rodičem se tedy může stát jen jeden z páru, a to i přesto, že osvojovacím procesem musejí procházet oba žadatelé.

Zrušením paragrafu to ale neskočilo, čekala vás ještě dlouhá cesta za vysněným dítětem. Čím vším jste museli projít?

Hned v srpnu 2016 jsme obnovili žádost o adopci, kterou nám v roce 2014 právě kvůli zmíněnému zákonu zamítli. Úřednice z Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD, pozn. red.) se přišly podívat, jak a kde žijeme. Absolvovali jsme povinný kurz pro náhradní rodiče v Natamě (Institut rodinné péče, pozn. red.), vyplňovali všemožné formuláře, psali motivační dopisy. Také jsme museli absolvovat psychotesty a projít dalšími psychologickými vyšetřeními.

Všechny výsledky se posílaly magistrátu s hodnocením, zda jsme vhodnými kandidáty na případné budoucí rodiče. Naštěstí vše vyšlo v náš prospěch, a tak jsem byl v březnu 2017 zapsán do registru náhradních rodičů. Celý osvojovací proces byl zdlouhavý a psychicky velmi náročný. Vůbec se nedivím, že někteří – i heterosexuální – žadatelé to nakonec vzdají.

Naráželi jste na lidi, kteří vám adopci nepřáli?

Kolikrát jsme byli na pokraji sil. Na úřadech jsme měli hodně sympatizantů, ale i odpůrců. Ti se nám snažili naši cestu pěkně znepříjemnit, když už adopci nemohli – vzhledem k úpravě zákoníku – zastavit. Zažili jsme urážky, zastrašování i vydírání.

Během procesu se nám do cesty přimotala také katolická církev a musím říct, že tolik nenávisti a zloby jsem do té doby nezažil. Přitom jsme jen chtěli dát domov a lásku opuštěnému dítěti. Nečekali jsme, že s tím může mít někdo takový problém. Tehdy nás to zaskočilo a hlavně upřímně mrzelo.

petr_lane.jpg

Nabídku osvojení jste po splnění všech potřebných náležitostí získali velmi rychle – po dvou měsících. Bylo to proto, že je Vojta romského původu?

Ano, bylo to právě proto, že jsme neřešili etnický původ, v takovém případě jde adopce mnohem snáz. Znám několik párů, kteří šli stejnou cestou a dítě získali také velmi rychle. Často kolem sebe slýchávám názor, že spousta heterosexuálních párů čeká na dítě roky, tak proč by je měli dostávat gayové a lesby… No, třeba právě proto, že ti si nekladou mnohdy nesplnitelné podmínky co se věku, pohlaví a původu dítěte týče. Proto se jejich čekací doba protahuje i na několik let. Právně je volných dětí dost, ale někteří žadatelé si zbytečně vybírají. To je podstata celého problému.

Vojtovi byl v době, kdy jste ho získali, skoro rok. Prý jste ale počítali s tím, že dostanete půlroční batole. Dokonce jste pro něho už měli nakoupenou celou výbavu…

Náš jediný požadavek, který jsme v obsáhlých formulářích vyplnili, byl věk dítěte do šesti měsíců. A protože nám v Natamě řekli, že pokud neřešíme etnicitu, můžeme dítě dostat velmi rychle, chtěli jsme být připraveni. Telefon mohl zazvonit kdykoli. A když zadrnčel s jedenáctiměsíčním chlapcem, museli jsme během jednoho víkendu nakoupit veškeré vybavení znovu – miminkovské dupačky jsme vyměnili za oblečení pro velkého kluka a namísto hromady plenek jsme pořizovali nočník.

Jak probíhalo vaše vzájemné sblížení?

Začátky byly těžké – pro nás i Vojtu. Do té doby žil u přechodné pěstounky a těžko si zvykal na nové prostředí a osoby kolem sebe. Právě proto jsme původně chtěli dítě co nejmenší, abychom se této situaci vyhnuli. Hodně plakal a pořád chtěl nosit. V noci se často budil – buď hledal dudlík, nebo měl hlad. S Honzou jsme byli jak chodící zombie, ale to asi zažívají všichni rodiče, kteří ke svým dětem vstávají několikrát za noc. Časem se to zklidnilo.

Sociální pracovníci si u vás prý podávali dveře. Byly kontroly přísnější než u heterosexuálních párů?

Pídili se a hledali, co by mohli vytknout. Některé jejich otázky byly velmi nepříjemné, dokonce měli za úkol obcházet sousedy a zjišťovat pověst v domě, což se prý už dávno nedělá. Takový dozor a v takové hloubce není u běžných adoptivních rodičů obvyklý. Ale chápu to, byli jsme první, a tak nikdo nechtěl nic podcenit. Občas to ale bylo dost vyčerpávající – starat se o prcka, a ještě k tomu řešit návštěvy z úřadů.

A jak jste péči o batole zvládali? Mateřský pud byl přece jen dán do vínku ženám a podle odborníků nic jako otcovský pud neexistuje.

Sexuální orientace nevypovídá nic o tom, jací jsme rodiče. Pro dítě je nejdůležitější láska, domov a pocit bezpečí. A to vše Vojtovi dáváme bez ohledu na nějaké pudy. V dětském domově, kam měl být přesunut, kdybychom si ho neosvojili, by navíc mateřský pud chyběl zcela určitě. U přechodných pěstounů bývají děti většinou jeden rok, a pokud se do té doby neumístí do náhradní rodiny nebo se jiným způsobem nevyřeší právní záležitosti s biologickými rodiči, automaticky přecházejí do ústavní péče.

Máte doma rozdělené role?

Já jsem taková „maminka“ – jsem na rodičovské dovolené, starám se o Vojtu, a zároveň zajišťuji veškeré práce související s péčí a chodem domácnosti. Po večerech pak částečně pracuji pro svého dlouholetého českého zaměstnavatele. Honza je živitel rodiny. Naštěstí může pracovat i z domu, takže trávíme hodně času společně. Vlastně se v ničem neodlišujeme od tradičního rodinného modelu, kdy se jeden stará o dítě a druhý chodí do práce.

vojta.jpg

Vzpomenete si na první reakce, když jste si s partnerem a Vojtou v kočárku vyšli do parku?

Zaznamenávali jsme hodně zvídavých pohledů typu: Jak to ti dva mají? Ono je totiž něco jiného potkat gay pár, a gay pár s dítětem. Když jsem s Vojtou chodíval na hřiště, lidé se mě často ptali, kde má ten roztomilý chlapeček maminku. V Česku totiž obecně tatínci s dětmi na hřiště nechodí, stejně tak ani k doktorovi, nevodí je do školky nebo s nimi nejezdí veřejnou dopravou. Připadal jsem si jako bílá vrána – ne proto, že bych byl gay táta, ale proto, že jsem většinou býval jediný chlap na pískovišti.

Byl i to důvod, proč jste se rozhodli loni v květnu přestěhovat do Nizozemska? Z jakého důvodu právě tam?

Především jsme chtěli žít v zemi, kde bude i můj partner Honza pro našeho syna po právní stránce rodičem. V Česku, i když musel projít celým adopčním procesem, není jeho právoplatným tátou. Nemůže si ho ani „přiosvojit“ (dodatečně získat vůči dítěti rodičovská práva, pozn. red.), jako to je možné u hetero párů.

Víte, gay a lesbickým rodičům ani nejde o to, kdo je napsaný na rodném listu, ale o to, že individuální adopce nám komplikuje život – při vyplňování papírů na úřadech, při návštěvách doktora, při zápisu do školky, při vyřizování zdravotní pojišťovny, v zaměstnání… V Česku jsme se museli pořád někoho doprošovat.

Oproti tomu v Nizozemsku jsou dva tatínci či dvě maminky bráni tak samozřejmě jako fakt, že tu často prší. Zákon o manželství gayů a leseb, a tedy i možnost společné adopce, tu platí už skoro dvacet let. A světe, div se – žádná apokalypsa nenastala! Nizozemci jsou velmi otevření a přátelští lidé – na rozdíl od Čechů, kteří jsou stále vystrašeni ze všeho, co se jen trochu odlišuje. Pořád jsme pěkné konzervy…

Vojtovi budou v červnu tři roky. To už si musí uvědomovat, že ho vychovává tatínek Petr a tatínek Honza a že maminka jaksi chybí. Ptal se někdy, proč nemá matku?

Na mámu se popravdě ještě neptal. Až k tomu jednou dojde, vysvětlíme mu, že podoba rodiny je různá – stejně jako existuje máma, táta a děti, mohou existovat dvě mámy nebo dva tátové anebo třeba jen máma a děti. Docházíme na pravidelná dobrovolná sezení pro náhradní rodiče, kde nám radí, jak při podobných situacích postupovat.

Plánujete v dohledné době návrat do Česka?

Zatím ne. V Praze sice máme prostorný zrekonstruovaný byt včetně dětského pokoje, ale jako dva tatínci si tam nemůžeme užívat svobodu, jakou máme v Nizozemsku. Ne nadarmo se říká: Šťastní rodiče – šťastné dítě. Hodně jsme se díky nizozemskému přátelskému klimatu a právní jistotě uklidnili a na Vojtovi a jeho vývoji je to znát.

K nezaplacení je také fakt, že zdejší rasový mix je natolik pestrý, že se nikdo nepozastavuje ani nad jeho tmavší barvou pleti a černými kadeřemi. Domů však pravidelně jezdíme za příbuznými a kamarády, stejně tak jako oni cestují za námi – na začátku dubna nás navštívily obě Vojtovy babičky a za pár týdnů čekáme neteře.

Když si nyní vzpomenete na to, co všechno jste museli podstoupit, šli byste do toho znovu?

Zcela upřímně – podruhé bychom do toho nešli. Bylo to až moc vyčerpávající a na některé okamžiky bychom raději zapomněli. Často se při vzpomínce na těžké začátky neubráním slzám. Jsem opravdu rád, že už je to za námi a máme konečně klid. Vojta je úžasný, velmi komunikativní. Hodně se směje a tancuje. Už usíná sám a jen se ráno vzbudí, hned si zpívá. Jsme na něho moc pyšní a zároveň nesmírně šťastní, že ho máme.

petr_lane_jan_rous.png

Petr Laně (42) vystudoval zahradní architekturu. Nyní je na rodičovské dovolené a částečně pracuje jako redaktor v odborném časopise a PR manažer. S partnerem Janem Rousem (42), který je zaměstnán jako finanční analytik, se poznali před jedenácti lety. Od roku 2010 jsou registrovanými partnery. Ve volném čase rádi cestují, lyžují a chodí po horách.

(Text vyšel v časopise Týden 6. května 2019; titulek a perex jsou redakčně upravené)

 

Z Česka se rozhodla odstěhovat i jiná dvojice registrovaných partnerů, kteří spolu vychovávají dítě. Ve Finsku se prý cítí svobodněji a klidněji.
Přečtete si dopis jednoho z tatínků.


Foto: archiv Petra Laněho

PODPOŘTE NÁS

 

Spojené státy slaví. Gay a lesbické páry se tam mohou brát už čtyři roky

Jsou to čtyři roky, co americký Nejvyšší soud legalizoval manželství pro všechny. Učinil tak přesně 26. června 2015 přelomovým rozsudkem, který pomohl rozšířit práva leseb, gayů, bisexuálů a trans lidí ve Spojených státech. Zvýšil také jejich životní spokojenost a pomohl pozitivně změnit postoje veřejnosti.

Férové manželství ve světě: Katolické Španělsko je inspirací pro celý svět

Býčí zápasy, víno, letní dovolená? Ti, co už více než rok čekají na vyjádření českého parlamentu k návrhu zákona o manželství pro všechny, ve Španělsku vidí ještě něco jiného. Jakéhosi průkopníka v této oblasti, u kterého se můžeme inspirovat.

Proč některé země víc fandí gayům a lesbám? Pomáhá popkultura i ekonomický růst

Ekonomický vývoj, náboženství a míra demokracie. To jsou podle vědců tři hlavní důvody toho, že jsou některé země a národy k LGBT lidem vstřícnější a jiné vyloženě nepřátelské. A vlastně i toho, že se situace v některých státech mění k lepšímu.

Předali jsme Sněmovně férovou výzvu. Přečtěte si celé znění

Férovou výzvu předali ve středu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny zástupci a zástupkyně Koalice za manželství. Předseda Radek Vondráček slíbil, že návrh zákona v prvním čtení podpoří. Děkujeme za podporu a do celé Sněmovny vzkazujeme: dost bylo mluvení, hlasujte a pošlete manželství dál.