Politolog z Francie: Česko je na dobré cestě

Jaká byla cesta k manželství pro všechny ve Francii? Trnitá, ale s dobrým koncem. Na to, co všechno ji provázelo, jak proměnila tamní společnost a co si z toho můžeme odnést my, Češi a Češky, jsme se zeptali francouzského politologa žijícího v Praze.

pierre_grange.jpg

Pierre Grangé je studentem magisterského oboru evropských studií a veřejných záležitostí na Institutu politických studií Univerzity ve Štrasburku. V českém prostředí se pohybuje tři roky, ovládá perfektně český jazyk a podporuje kampaň Jsme fér, která má za cíl prosadit u nás manželství pro gay a lesbické páry. Podělil se s námi o své zkušenosti s jeho prosazováním ve Francii, kde to bylo na rozdíl od sousední Anglie přeci jenom trochu víc bouřlivé.

Jak obecně hodnotíš Francii z hlediska lidských práv a LGBT komunity?

Situace ve Francii je pro LGBT komunitu poměrně dobrá. Francouzský právní řád má relativně dobrá ustanovení, co se týče diskriminace a jiných forem neférového zacházení. Až na pár výjimek – náhradní mateřství, umělé oplodnění, dárcovství krve – umožňuje francouzské právo LGBT komunitě, aby měla stejná práva a povinnosti jako ostatní občané.

Přestože je Francie obecně považovaná za velmi svobodomyslnou, v minulosti tomu tak vždycky nebylo. Jak jste na tom s LGBT dějinami?

K dekriminalizaci homosexuality došlo už v roce 1791 po Velké francouzské revoluci, kdy se ustanovení o sodomii, která se předtím trestala gilotinou, nezahrnulo do nového trestního zákoníku. Nicméně už v této době se začala psát jména homosexuálů do registrů za účelem omezení prostituce. I později byla homosexualita zákonem považována za pohromu společnosti, byla na stejné úrovni jako chudoba nebo nemoc.

„Inventarizace“ homosexuálů byla zrušena za vlády prezidenta Francoise Miterranda v roce 1981. Zákon z roku 1982 pak zavedl stejný věk způsobilosti k pohlavnímu styku pro heterosexuály i homosexuály. Obecně vzato ovlivňovalo velkou část francouzské společnosti náboženské smýšlení, což v trochu mírnější formě přetrvává dodnes. Diskriminace a stigmatizace LGBT komunity se nejvíc rozmohla v období pandemie HIV/AIDS. Výjimkou nebyly ani nucené sňatky s osobami opačného pohlaví.

Kdy se ve Francii uzákonilo registrované partnerství a kdy manželství?

K uzákonění registrovaného partnerství, tedy Občanského paktu solidarity, došlo v roce 1999 za kohabitační vlády premiéra Lionela Jospina. Možnost sňatků stejnopohlavní páry získaly v roce 2013 za vlády Françoise Hollanda. Oba politici pocházeli ze socialistického politického tábora.

Prosazovalo se rovné manželství hladce, nebo to provázely bouřlivé diskuze?

Diskuze na společenská témata bývají ve Francii většinou bouřlivé. Naše politické spektrum bylo až donedávna velmi polarizované. A diskuze jak na parlamentní půdě, tak v ulicích byly velice konfrontační.

Liší se v něčem Občanský pakt solidarity od manželství?

Jasně. PACS například neumožňuje společnou adopci dětí. Také neumožňuje, aby partner nebo partnerka mohli po tom druhém ze zákona dědit. (Český zákon o registrovaném partnerství považuje pozůstalé partnery za zákonné dědice, kteří dědí v první třídě, pozn. red.)

Takže i to byl důvod, proč se zrodila kampaň za rovné manželství? Jak se prosazovalo?

Francouzská republika je založena na principech svobody, rovnosti a bratrství. Francouzský prezident François Hollande během prezidentské kampaně usoudil, že není důvod, aby měly vztahy gayů a leseb jiné postavení než vztahy heterosexuálních párů. Do karet mu hrál také fakt, že s jeho stanoviskem souhlasila jak většina Francouzů, tak i zákonodárců a zákonodárkyň zvolených v 2012. Naklonění mu byli socialisté, komunisté, Zelení i někteří republikánští a středopravicoví poslanci a poslankyně.

Debata ovšem byla poměrně bouřlivá. Odpůrců bylo mnoho. Pořádali velké demonstrace a podařilo se jim sdružit hned několik skupin obyvatel ze všech sociálních vrstev a názorových proudů. Demonstrací se dokonce zúčastnili někteří homosexuálové. Na parlamentní půdě byla pravicová a středně pravicová opozice velmi nekonstruktivní a málem došlo k parlamentní obstrukci.

Uvádíš, že větší část byla pro. Co tedy odpůrce a odpůrkyně tak zmobilizovalo?

Třeba pocit, že političtí reprezentanti a reprezentantky opomíjejí jejich zájmy. Nebo že Hollande vládne pouze v zájmu levicových voličů a voliček. Nejzásadnější byla otázka adopcí dětí. Brali to jako ohrožení tradiční rodiny.

Čili nešlo ani tak o manželství jako spíš o osvojení?

Názory na manželství v hnutí La Manif Pour Tous (česky Manifest pro všechny, pozn. red.) byly různé. Shodli se hlavně na tom, že je třeba zamezit adopcím dětí gay a lesbickými páry, legalizaci náhradního mateřství pro gay páry a asistované reprodukce pro páry lesbické.

la_manif_pour_tous.jpg

Jaká byla atmosféra ve francouzské společnosti při prosazování zákona?

Velice špatná. Došlo ke zvýšení anti-LGBT kriminality, k odcizení mezi LGBT dětmi a jejich rodiči. Společnost byla z tohoto důvodu rozdělená na dva tábory a tato debata byla častou příčinou rodinných sporů.

Takže se třeba rodiče rozhádali s homosexuálními dětmi, které byly pro?

Ano, rozhádali. Tenkrát byla tato debata hlavním tématem rodinných hádek, a to nejen v případě rodin s homosexuálními dětmi. U některých homosexuálů debata o stejnopohlavním manželství též znamenala příležitost ke coming-outu. Bohužel některé rodiny tyto coming-outy nepřijaly zrovna kladně. Našli se i rodiče, co utvrzeni postojem vrcholných politiků a političek dokonce vyhodili děti z domu. Tenhle fenomén ale nelze paušalizovat.

Ti homosexuálové, kteří protestovali, tak činili z vlastního přesvědčení, anebo si to chtěli spíš „vyžehlit“ u odpůrců a odpůrkyň?

Těžko říct. Podle mě se někteří obávali, že v důsledku těchto debat dojde ke stigmatizaci LGBT komunity. Další si možná mysleli, že nelze jít proti tradicím a že jim registrované partnerství stačí. Jiní se zúčastnili proti své vůli, protože by je jinak neakceptovala rodina nebo prostředí, ve kterém se pohybovali. Šli prostě s davem.

Co přišlo po uzákonění? Zklidnila se situace? Uvědomili si odpůrci a odpůrkyně, že jejich obavy byly zbytečné?

Situace se zčásti zklidnila, debata se ale posunula dál, když někteří starostové a starostky odmítali oddávat gay a lesbické páry. V současnosti je odpůrců a odpůrkyň výrazně méně, leč tvrdé jádro zůstává aktivní. Na druhou stranu jde o politicky vykonstruovanou otázku. Mnohým lidem je to svým způsobem jedno.

Čili to politici prostě příliš ideologizovali?

Možná ano. Nebo to zneužili, aby získali politické body.

Když se na to podíváš zpětně, myslíš si ty a obecně LGBT Francouzi a Francouzky, že to stálo za to?

Ano, podle mě to za to stálo. To, k čemu došlo v rámci debaty, totiž není vina zastánců a zastánkyň stejnopohlavního manželství. I když je pravda, že byl dialog ve společnosti během této debaty poněkud pozastaven. Možná se měli zastánci i odpůrci snažit méně polarizovat společnost a víc naslouchat jejím potřebám. Nelze ale opomíjet dopady polarizace politického spektra a obecně francouzské politické kultury.

Kandidátka na francouzskou prezidentku a šéfka Národní fronty Marine Le Pen slibovala, že zákon o manželství pro všechny zruší. Myslíš, že by to v případě zvolení udělala, anebo šlo jenom o předvolební gesto?

Marine Le Pen se během debat nezúčastnila demonstrací a neprojevila veřejně svůj nesouhlas. Má také silnou voličskou základnu v LGBT komunitě. Podle mne šlo spíš o předvolební gesto určené podporovatelům jejího otce a neteře a obecně konzervativnějšímu jádru její strany.

Myslím, že kdyby se k moci bývala dostala, neměla by možnost tak učinit. Zaprvé proto, že by s největší pravděpodobností musela vládnout v kohabitaci, což by omezilo rozsah jejích pravomocí i možností prosadit takový program. Navíc během druhého kola kampaně sama ukázala, že je schopná kompromisů a změn ve vlastním politickém programu.

Dalo by se tedy říci, že rovné manželství už ve Francii nic neohrožuje, protože v roce 2022 to nikoho nebude zajímat?

Bylo by velmi překvapivé, kdyby ho po roce 2022 něco ohrozilo. Určitě to nebude předvolební téma.

Jak hodnotíš českou kampaň Jsme fér? Má zde manželství pro všechny šanci? Myslíš, že jsme na něj lépe připraveni, než byli před pěti lety Francouzi a Francouzky?

Česká kampaň Jsme fér je podle mě na dobré cestě a úspěšně používá politické nástroje, které jsou typické pro české prostředí: petici, lobbování, občanský aktivismus. Manželství pro všechny má podle mě v Česku šanci.

Když srovnáš Česko s Francii, jak si obecně vedeme s LGBT tématy? Jsme na tom lépe, hůře, nebo podobně?

Češi a Češky se u nás mohou alespoň poučit. Nevím, jestli jsou lépe připraveni. Ale až na pár výjimek jsem se tady nesetkal s nějakým otevřeným nepřátelstvím vůči LGBT.

Česká společnost je podle mě jiná než francouzská. Panuje tady většinou individualistické myšlení a myslím, že Češi a Češky bývají k těmto otázkám spíše lhostejní. Na druhou stranu můj pohled také ovlivňuje fakt, že žiji v Praze, a nevím úplně, jestli to stejně vypadá i v regionech.


Foto: archiv Pierra Grangé, Peter Potrowl / Wikimedia Commons