Jaká byla cesta k manželství pro všechny ve Francii? Trnitá, ale s dobrým koncem. Na to, co všechno ji provázelo, jak proměnila tamní společnost a co si z toho můžeme odnést my, Češi a Češky, jsme se zeptali francouzského politologa žijícího v Praze.
Pierre Grangé je studentem magisterského oboru evropských studií a veřejných záležitostí na Institutu politických studií Univerzity ve Štrasburku. V českém prostředí se pohybuje tři roky, ovládá perfektně český jazyk a podporuje kampaň Jsme fér, která má za cíl prosadit u nás manželství pro gay a lesbické páry. Podělil se s námi o své zkušenosti s jeho prosazováním ve Francii, kde to bylo na rozdíl od sousední Anglie přeci jenom trochu víc bouřlivé.
Situace ve Francii je pro LGBT komunitu poměrně dobrá. Francouzský právní řád má relativně dobrá ustanovení, co se týče diskriminace a jiných forem neférového zacházení. Až na pár výjimek – náhradní mateřství, umělé oplodnění, dárcovství krve – umožňuje francouzské právo LGBT komunitě, aby měla stejná práva a povinnosti jako ostatní občané.
K dekriminalizaci homosexuality došlo už v roce 1791 po Velké francouzské revoluci, kdy se ustanovení o sodomii, která se předtím trestala gilotinou, nezahrnulo do nového trestního zákoníku. Nicméně už v této době se začala psát jména homosexuálů do registrů za účelem omezení prostituce. I později byla homosexualita zákonem považována za pohromu společnosti, byla na stejné úrovni jako chudoba nebo nemoc.
„Inventarizace“ homosexuálů byla zrušena za vlády prezidenta Francoise Miterranda v roce 1981. Zákon z roku 1982 pak zavedl stejný věk způsobilosti k pohlavnímu styku pro heterosexuály i homosexuály. Obecně vzato ovlivňovalo velkou část francouzské společnosti náboženské smýšlení, což v trochu mírnější formě přetrvává dodnes. Diskriminace a stigmatizace LGBT komunity se nejvíc rozmohla v období pandemie HIV/AIDS. Výjimkou nebyly ani nucené sňatky s osobami opačného pohlaví.
K uzákonění registrovaného partnerství, tedy Občanského paktu solidarity, došlo v roce 1999 za kohabitační vlády premiéra Lionela Jospina. Možnost sňatků stejnopohlavní páry získaly v roce 2013 za vlády Françoise Hollanda. Oba politici pocházeli ze socialistického politického tábora.
Diskuze na společenská témata bývají ve Francii většinou bouřlivé. Naše politické spektrum bylo až donedávna velmi polarizované. A diskuze jak na parlamentní půdě, tak v ulicích byly velice konfrontační.
Jasně. PACS například neumožňuje společnou adopci dětí. Také neumožňuje, aby partner nebo partnerka mohli po tom druhém ze zákona dědit. (Český zákon o registrovaném partnerství považuje pozůstalé partnery za zákonné dědice, kteří dědí v první třídě, pozn. red.)
Francouzská republika je založena na principech svobody, rovnosti a bratrství. Francouzský prezident François Hollande během prezidentské kampaně usoudil, že není důvod, aby měly vztahy gayů a leseb jiné postavení než vztahy heterosexuálních párů. Do karet mu hrál také fakt, že s jeho stanoviskem souhlasila jak většina Francouzů, tak i zákonodárců a zákonodárkyň zvolených v 2012. Naklonění mu byli socialisté, komunisté, Zelení i někteří republikánští a středopravicoví poslanci a poslankyně.
Debata ovšem byla poměrně bouřlivá. Odpůrců bylo mnoho. Pořádali velké demonstrace a podařilo se jim sdružit hned několik skupin obyvatel ze všech sociálních vrstev a názorových proudů. Demonstrací se dokonce zúčastnili někteří homosexuálové. Na parlamentní půdě byla pravicová a středně pravicová opozice velmi nekonstruktivní a málem došlo k parlamentní obstrukci.
Třeba pocit, že političtí reprezentanti a reprezentantky opomíjejí jejich zájmy. Nebo že Hollande vládne pouze v zájmu levicových voličů a voliček. Nejzásadnější byla otázka adopcí dětí. Brali to jako ohrožení tradiční rodiny.
Názory na manželství v hnutí La Manif Pour Tous (česky Manifest pro všechny, pozn. red.) byly různé. Shodli se hlavně na tom, že je třeba zamezit adopcím dětí gay a lesbickými páry, legalizaci náhradního mateřství pro gay páry a asistované reprodukce pro páry lesbické.
Velice špatná. Došlo ke zvýšení anti-LGBT kriminality, k odcizení mezi LGBT dětmi a jejich rodiči. Společnost byla z tohoto důvodu rozdělená na dva tábory a tato debata byla častou příčinou rodinných sporů.
Ano, rozhádali. Tenkrát byla tato debata hlavním tématem rodinných hádek, a to nejen v případě rodin s homosexuálními dětmi. U některých homosexuálů debata o stejnopohlavním manželství též znamenala příležitost ke coming-outu. Bohužel některé rodiny tyto coming-outy nepřijaly zrovna kladně. Našli se i rodiče, co utvrzeni postojem vrcholných politiků a političek dokonce vyhodili děti z domu. Tenhle fenomén ale nelze paušalizovat.
Těžko říct. Podle mě se někteří obávali, že v důsledku těchto debat dojde ke stigmatizaci LGBT komunity. Další si možná mysleli, že nelze jít proti tradicím a že jim registrované partnerství stačí. Jiní se zúčastnili proti své vůli, protože by je jinak neakceptovala rodina nebo prostředí, ve kterém se pohybovali. Šli prostě s davem.
Situace se zčásti zklidnila, debata se ale posunula dál, když někteří starostové a starostky odmítali oddávat gay a lesbické páry. V současnosti je odpůrců a odpůrkyň výrazně méně, leč tvrdé jádro zůstává aktivní. Na druhou stranu jde o politicky vykonstruovanou otázku. Mnohým lidem je to svým způsobem jedno.
Možná ano. Nebo to zneužili, aby získali politické body.
Ano, podle mě to za to stálo. To, k čemu došlo v rámci debaty, totiž není vina zastánců a zastánkyň stejnopohlavního manželství. I když je pravda, že byl dialog ve společnosti během této debaty poněkud pozastaven. Možná se měli zastánci i odpůrci snažit méně polarizovat společnost a víc naslouchat jejím potřebám. Nelze ale opomíjet dopady polarizace politického spektra a obecně francouzské politické kultury.
Marine Le Pen se během debat nezúčastnila demonstrací a neprojevila veřejně svůj nesouhlas. Má také silnou voličskou základnu v LGBT komunitě. Podle mne šlo spíš o předvolební gesto určené podporovatelům jejího otce a neteře a obecně konzervativnějšímu jádru její strany.
Myslím, že kdyby se k moci bývala dostala, neměla by možnost tak učinit. Zaprvé proto, že by s největší pravděpodobností musela vládnout v kohabitaci, což by omezilo rozsah jejích pravomocí i možností prosadit takový program. Navíc během druhého kola kampaně sama ukázala, že je schopná kompromisů a změn ve vlastním politickém programu.
Bylo by velmi překvapivé, kdyby ho po roce 2022 něco ohrozilo. Určitě to nebude předvolební téma.
Česká kampaň Jsme fér je podle mě na dobré cestě a úspěšně používá politické nástroje, které jsou typické pro české prostředí: petici, lobbování, občanský aktivismus. Manželství pro všechny má podle mě v Česku šanci.
Češi a Češky se u nás mohou alespoň poučit. Nevím, jestli jsou lépe připraveni. Ale až na pár výjimek jsem se tady nesetkal s nějakým otevřeným nepřátelstvím vůči LGBT.
Česká společnost je podle mě jiná než francouzská. Panuje tady většinou individualistické myšlení a myslím, že Češi a Češky bývají k těmto otázkám spíše lhostejní. Na druhou stranu můj pohled také ovlivňuje fakt, že žiji v Praze, a nevím úplně, jestli to stejně vypadá i v regionech.
Foto: archiv Pierra Grangé, Peter Potrowl / Wikimedia Commons
Senátor Zdeněk Hraba a senátorka Jitka Chalánková předložili při projednávání novely o partnerství na Ústavně-právním výboru Senátu pozměňovací návrhy, které by výrazně zhoršily Sněmovnou schválený návrh partnerství a situaci stejnopohlavních párů a rodin s dětmi. Mimo to by schválení takových zákonných úprav omezilo také práva heterosexuálním lidem. Shrnutí těchto návrhů přinášíme v právní analýze.
