“A v neposlední řadě chci, aby moje máma mohla říct: ‚Ano, moje dcera má manželku.’ A konečně by ji kolegové v práci dali takové to pokývání hlavou, že má úžasnou dceru, která to s někým myslí opravdu vážně a trvale. Že má své sociální jistoty, je dospělá a usadila se s někým na celý život.” Říká Kateřina, která stále čeká na možnost si vzít svoji partnerku.
To bohužel nemám nejmenší tušení. Neskutečně ráda bych zrovna na tuto otázku měla odpověď, opravdu ano. Jsou to spíše útržky a momenty „uvědomění si”. Nikdy jsem to moc neřešila. Ve škole si pamatuji ten jeden „aha moment”, kdy mi spíše bylo líto ostatních, že si musí vybírat. Ptala jsem se sama sebe, proč by se někdo chtěl omezovat na určitou skupinu, když nemusí. Ale věděla jsem, že to je normální, že to tam má prakticky každý, jen jsem nechápala proč. Jinak jsem mámě prostě řekla, že se se mnou rozešla holka a máma to komentovala slovy: „Tak to je pěkně blbá.” A to bylo vše. Nejkrásnější reakce vůbec. Já ale nečekala žádný oheň na střeše. Jsem zastánce názoru, když někdo nedělá z komára velblouda, nemají k tomu ani důvod ostatní. Berme něco jako normu a ona to bude norma. Když se mě někdo zeptá, zda mám přítelkyni, řeknu ano. Jako naprostý fakt a samozřejmost. A nikdy jsem se nesetkala s žádnou negativní reakcí, až na jeden případ. Přísahám. To jednou bylo v práci, ve Velké Británii, kde jsem bydlela jako pečovatelka u starší paní s demencí. Byla neskutečně milá, neustále se smála a večer jsme si spolu zpívaly. Ona zpěv milovala. Její rodina si mě také velmi oblíbila a děkovala mi, jak se o jejich maminku starám a kolik jsem toho v domě udělala. Jednou jsme si povídali o mé rodině a zda mám přítele. Řekla jsem jim, že jsem zamilovaná do ženy, oni pokývali hlavami a do dvou dnů mi volala manažerka, že si rodina nepřeje, abych u nich dále pracovala. To bylo opravdu jedinkrát, co jsem se setkala s něčím negativním. Možná si těch negativních věcí jen nevšímám, nebo jim nepřikládám žádnou váhu, kdo ví.
S mužem? Nejspíš ten na škole, kdy jsem byla čtyři roky zamilovaná do spolužáka. Trávili jsme spolu veškerý volný čas a bylo nám spolu prostě neskutečně krásně. Zlomil mi srdce, ale asi musel, jinak bych nikdy neodjela do zahraničí a nežila přesně ten život, jaký žiji dnes. Se ženou? Rozhodně ten s mou současnou přítelkyní a tady absolutně nechci používat čas minulý ani jej nějak hodnotit, protože pevně doufám, modlím se a věřím, že nikdy neskončí. Ten člověk je anděl. To myslím smrtelně vážně. Vztahy se neliší v ničem jiném než v jejich hloubce a trvání. Ty předešlé možná byly hluboké, jen neopětované, nebo zkrátka nevydržely. Nic víc ani míň. Je absolutně irelevantní, jakou měl ten člověk identitu nebo pohlaví. Člověk může být blbec, ať už sám sebe vnímá jako on nebo ona. Záleží na osobnosti a na tom, jak nahlíží na svět. Zda přivoní ke květině nebo usíná s plyšovým medvídkem. Záleží na tom, zda věří na skřítky, co na konci duhy hlídají poklad nebo na beránky v krabicích.
K současnému vztahu jsem se dostala zcela náhodou. A ano, jednou bychom se chtěly vzít. Mluvily jsme o tom už několikrát. Toužily po tom společně ruku v ruce na procházce, když začalo pršet nebo o tom žertovaly v kuchyni. Je to nekonečné téma. Je to bodnutí u srdce a závist, že heterosexuální páry se prostě rozhodnou a je to. Je to frustrace, že oni svou lásku zpečetit mohou a my ne. Nejde o papír nebo prsteny, jde o pocit. O ten, že má láska je podle státu něco míň. O pocit, že jsem byla doma více v Británii, kde jsou svatby naprosto normální a pro všechny. To je svoboda. Moct předstoupit před všechny své milované a blízké v jeden den, v jedné místnosti a říct „Ano, toto je žena, kterou miluji.” Jde o pocit, že mohu. Nemusím ale mohu. Nešlo ve svobodě vždy o tohle? Moct milovat když miluji a mít stejná práva. Vždyť máme stejně zlomená srdce, brečíme stejné slzy a řešíme stejné malicherné hádky. Měli bychom mít i to právo dělat stejné chyby. Kupříkladu vzít si někoho nerozvážně a litovat toho, nebo ne? Tohle je podle mě svoboda. V takovém státě jsem vždy chtěla žít a neustále mi to trhá srdce, že na tohle jsem v Británii právo měla a tady jej nemám. Žiju ve státě, který se na mě dívá jako na něco míň a na něco, o čem je třeba debatovat. Bolí to jako blázen. Opravdu se modlím, aby se Česká republika probrala a uvědomila si, že je ostudné vyhánět své občany do zahraničí, kde si připadají jako doma, protože je tam jejich láska uznána a chráněna zákony.
Jak jsem říkala, negativních reakcí moc nebylo. Ta v práci byla ta největší, jinak to nikdo neřeší, proč by taky měl? Nebo možná řeší ale to zase neřeším já. Bojuji tím, že nebojuji. Je to přesně tak prosté. Pokud někomu pomůže řešit to, že držím za ruku ženu, tak prosím. Já se svým časem mám v plánu asi něco jiného. Napsat další duhovou knihu nebo se jen tak toulat po antikvariátu. Každý se svým časem přeci může naložit jak jen uzná za vhodné. Já se ve svém životě soustředím jen na to důležité. Kupříkladu na každé ráno, kdy mohu své přítelkyni dát polibek než jdu do práce. Takhle to řeším já. Usmívám se a věřím. Svět se mění a mění se k lepšímu, prostě to vím.
Protože je to základní lidské právo. Proč byste chtěli kyslík pro všechny? To je stejně tak absurdní otázka. Prostě proto, že je to normální. A mělo by být normální připadat si ve své rodné zemi jako člověk, který je respektován a uznáván zákonem. Nejen tak nějak tolerován.
Budu moct v noci konečně klidně spát. Budu vědět, že když se mi něco stane, má manželka na všechno nezůstane sama. Že o ni bude postaráno i kdybych tady nebyla. Že bude moct zůstat ve společném bytě nebo žádat v tom nejhlubším smutku o pomoc a stát se na ni jen nevykašle s tím, že ona je míň člověk a tak na pomocnou ruku nemá právo. Mohla bych dýchat a nepřemýšlet každou minutu nad tím, jak se odstěhovat do zahraničí a žádat tam o opravdový domov. A v neposlední řadě chci, aby moje máma mohla říct: „Ano, moje dcera má manželku.” A konečně by ji kolegové v práci dali takové to pokývání hlavou, že má úžasnou dceru, která to s někým myslí opravdu vážně a trvale. Že má své sociální jistoty, je dospělá a usadila se s někým na celý život. Ne jen takové to: „Aha, hm přítelkyni, jojo.” Chci, aby mohla hrdě chodit po světě. Ale ono nakonec nejde o mě. Jde o hromadu lidí, co již dnes mají děti a bojí se o ně. Co se stane když... usínat každý den v hluboké nejistotě není něco, co by měl někdo opakovaně zažívat. Kolik lidských životů by bylo o tolik lepších, spokojenějších a lehčích. Taková hloupost, taková samozřejmost jako manželství. Pořád nevěřícně kroutím hlavou nad tím, že o něčem takovém se v roce 2020 stále musí debatovat. Opravdu ano. Ale jsem optimistická, když vidím, kolik lidí se nevzdává a ani nevzdá, dokud se nám všem tohoto základního lidského práva nedostane.
Senátor Zdeněk Hraba a senátorka Jitka Chalánková předložili při projednávání novely o partnerství na Ústavně-právním výboru Senátu pozměňovací návrhy, které by výrazně zhoršily Sněmovnou schválený návrh partnerství a situaci stejnopohlavních párů a rodin s dětmi. Mimo to by schválení takových zákonných úprav omezilo také práva heterosexuálním lidem. Shrnutí těchto návrhů přinášíme v právní analýze.
