Vstup do společného života byl na hony vzdálený jejich představám, zato naprosto splňoval podmínky zákona o registrovaném partnerství. Martina a Lukáše jsme se zeptali, jak takový „obřad“ před třemi lety vypadal a co je při něm nejvíc zarazilo.
Vysnili jste si, jak bude vypadat vaše svatba? Jestli bude malá, velká, v boho stylu, retro stylu, laděná do barvy… Představovali jste si, jak budete říkat „ano“?
Martin s Lukášem si to taky představovali. Brněnská radnice ovšem jejich sen do reality převedla poněkud svérázně. Už jenom proto, že kdyby nebyli dva muži, ale muž a žena, mohli by se vzít v rodném městě jednoho či druhého. „V tom mém městě by nás například mohla oddat moje teta,“ podotýká Martin. Jenže takovou možnost jim zákon nedává. Volba tehdy padla na jeden ze čtrnácti úřadů, kde lze registrované partnerství uzavřít, radnici Brno střed.
Datum si Martin s Lukášem stanovili na výročí seznámení. Na to úřednice odvětila, že ten den už je plno, a následně se rozpomněla, že „by se mohli vlézt mezi dvě normální svatby“. To kluky trochu znejistilo. Nahnat všechny hosty na nějaký rychloobřad?
K pochybám se přidala i složitější rodinná situace, nakonec se tedy rozhodli pro „úřední obřad“ bez přítomnosti rodiny a přátel. Tam už s termínem problém nebyl. Zato s místem ano. Když zauvažovali o venkovním obřadu, evidentně otrávená úřednice jim sdělila, že dojde maximálně do Denisových sadů, které jsou vzdálené asi deset minut chůze od radnice. Spokojili se tedy se „svatbou“ přímo na úřadě.
Ve svůj den D se Martin a Lukáš dostavili na chodbu s několika kancelářemi, kde různí lidé čekali na vyřízení různých úředních záležitostí. Kafkovský dojem plně umocnilo tlačítko „registrované partnerství“, které je přivítalo na pořadovém automatu. S lístečkem jako na poště tak strávili posledních pár minut „na svobodě“ zíráním na obrazovku s vyvolávacím systémem. Do stejné kanceláře chodili třeba i návštěvníci, kteří si vyřizovali dvojí občanství.
Zamilovaná dvojice měla sice na obřad domluvený čas, ten ale nehrál roli. Pořadí je pořadí a tak se čekání protáhlo o dalších dvacet minut. Pak si ještě oddávající došla na toaletu. Na dvojici, která měla během pár okamžiků úředně spojit své životy a kterou už z předchozí návštěvy znala, se ani nepodívala.
Konečně byli pozváni do kanceláře. „Oddávající nám pokynula, ať se posadíme. Komické ale bylo, že u jejího stolku stála jen jedna židle, druhou jsme si museli půjčit od vedlejšího stolu. Kancelář navíc sdílela ještě s druhou agendou. Měli jsme docela kliku, že si tam zrovna nikdo další nic nevyřizoval,“ dodává Martin. Z rádia hrála popová hudba proložená reklamními spoty, oddávající byla oblečená přinejlepším neformálně. Ospalým úřednickým hlasem přečetla pár vět, rozstřihla občanky. Žádný úsměv, žádné přání ani podání rukou.
Od přepážky číslo 8 tak odcházel pár registrovaných partnerů, kteří mohli jen litovat, že se nevzali na Havaji. „Tam jsme se totiž zasnoubili,“ upřesňuje Martin. Úředničinu si zpříjemnili aspoň tím, že společně zašli na oběd, objeli místa, kde se seznámili a poprvé společně bydleli, a prošli se po lese.
„Jestli se poslanci a poslankyně odhodlají a schválí sňatky gay a lesbických párů, bude příště svatba v mém rodném městě,“ říká Martin. „Oddávat nás bude teta a pozveme všechny přátele i rodinu. Snad se to stane dost brzy, aby se ještě obřadu stihly zúčastnit naše babičky. Obě by nám přály i děti.“
Foto: archiv Martina a Lukáše
