Jsme nevidomé, ale chceme normálně žít. A vzít se, říkají Romana a Klára

Šance na to, že poznáte svou ideální drahou polovičku a šťastně se zamilujete, není nic samozřejmého ani pro lidi z většinové společnosti, natož pro ty, které přitahují lidé stejného pohlaví. Romana a Klára našly jedna druhou dokonce i navzdory tomu, že ani jedna nevidí.

„Nechci být cynik, ale dva slepí se obvykle seznámí tak, že do sebe vrazí,“ říká se smíchem Klára, která Romanu poznala během své brigády v Kavárně ve tmě. „Tenkrát se mi v podstatě ztělesnila ta bohyně, o které se mi předtím patnáct let zdálo,“ dodává k tomu Romana.

Pozvolný coming out

Klára ani Romana nevidí od narození. Zatímco Kláře se nevyvinul oční nerv, Romana o zrak přišla kvůli kyslíku v inkubátoru, ve kterém pobývala jako nedonošené miminko. Během dětství a dospívání, jež Klára prožila v malém středočeském městečku a Romana v Prostějově, se obě potýkaly s velmi podobnými osudy. Obě dvě se musely naučit žít nejen se smyslovým hendikepem, ale také s menšinovou sexualitou. Tu se ovšem na rozdíl od své slepoty učily rozeznávat jen velice pozvolna.

Z vyprávění obou mladých žen je znát, že coming out nebyl jednoduchý ani pro jednu z nich. Klára jej popisuje jako složitý a dlouhý, provázený na střídačku brekem a černým humorem. Romana lásku k ženám řešila už na střední škole, kdy se navíc potýkala s tím, že od ní, otce a staršího bratra odešla matka za mladším partnerem. Se svými problémy se tehdy svěřovala profesorce, která na škole vedla takzvaný kabinet důvěry. S tím, že do života hledá spíše holku, se však odvážila naplno svěřit teprve až dvěma kamarádkám na vysoké škole. Se smíchem dnes vzpomíná na šok své neslyšící kamarádky, když Romaně doznání odezírala ze rtů.

„Slepá, a ještě teplá“?

Odvahu být sebou samými prý u Kláry i Romany dlouho komplikoval pocit zodpovědnosti vůči emocím  jejich blízkých. Ani jedna je nechtěla konfrontovat s další odlišností či potenciálním hendikepem. „Měla jsem v sobě, že to přece nemůžu rodičům udělat, abych byla slepá, a ještě teplá,“ říká Klára.

Zároveň však s ironií sobě vlastní dodává, že „lidi na nás kolikrát koukají blbě už jenom kvůli tomu, že jdou dva slepí. Už jsme si na tu odlišnost zvykly, takže se to dá, i když lidi často paradoxně reagují lépe na tu slepotu než na homosexualitu.“ Slepotu podle ní lidé vnímají jako něco, co si člověk nezvolil, zatímco na homosexualitu se prý dodnes často pohlíží jako na módní záležitost nebo nemoc.

klara_romana_01.jpg

Jako sestry a bratři

Předtím než Klára s Romanou našly jedna druhou, měly obě i vztahy s muži . Shodně je popisují jako primárně založené na přátelství nebo skoro sourozenecké. Se svými bývalými partnery, kteří jsou rovněž nevidomí, dodnes obě velmi dobře vycházejí, a dokonce se s nimi stále stýkají.

Zatímco Klára má za sebou jeden heterosexuální vztah, který trval šest let, o deset let starší Romana stihla dvakrát navléknout snubní prstýnek. První manželství prý bylo pro Romanu cestou k osamostatnění a také úprkem do čtyři sta kilometrů vzdáleného Ústí nad Labem. Z jejího druhého manželství se pak dokonce narodil syn Vašík. Že to má Romana trochu jinak však její manžel tušil už od samého začátku.

Setkání ve tmě

Romana se za ním vrátila do Olomouce, kde předtím studovala sociální práci na vysoké škole. V době, kdy už syn Vašek začal chodit do školy, se v roli výpomoci dostala do Kavárny ve tmě, kterou zrovna v Olomouci dočasně provozovala nezisková organizace Tom Help. Na brigádu se jí tam prý nechtělo. „Měla jsem svoji práci a do té kavárny jsem šla s krajní nevolí. Vůbec jsem nevěděla, jací lidé tam budou,“ vzpomíná dnes.

V kavárně Romanu s Klárou seznámil kolega. „Řekl mi: Běž se seznámit. Tak jsem běžela,“ vypráví se smíchem Romana. „Já jsem zrovna nesla bednu s hrnky,“ dodává Klára. Naštěstí se nerozbily, holky jedna druhé vynadaly – a ze střetu byla láska jako trám.

O Kláře Romana tvrdí, že v ní našla bezpečný přístav, lásku a pochopení. „Kdybych na louce sbírala pampelišky a mezi nimi našla spadlou hvězdu, určitě ji poznám,“ říká zase Klára o Romaně. Spolu jsou teď už přes dva roky a společně žijí v Brně, kde se Klára usídlila během studia psychologie a českého jazyka na Masarykově univerzitě. Školu tenkrát nedokončila a dnes se živí masážemi.

Malý velký Vašík

Romana v Olomouci úspěšně dostudovala sociální práci, v Brně si pak našla pracovní uplatnění v Tyflo Centru, ve kterém se stará o marketing a fundraising. Společně vychovávají desetiletého Vašíka. Je prý „velký, hubatý a normálně vidí“. Kláře říká „teto“ a i když začátky byly těžké, podle Kláry i Romany to už dnes má v hlavě srovnané, co se nového rodinného uspořádání týče. Na mámě si prý sám všiml, že se v novém vztahu mnohem víc směje.

Na víkendy jezdí Vašík do Olomouce za tátou. Romana je velmi vděčná za to, jak se k jejímu vztahu s Klárou postavil jak bývalý manžel, tak jeho rodiče. Má v nich prý velkou podporu a pochopení. Na rozdíl od své biologické matky, se kterou se nestýká, je s bývalou tchýní a tchánem v kontaktu dodnes. Dobré vztahy prý dnes mají už i s rodiči Kláry, s Romaniným tatínkem i s jeho druhou ženou. „Člověk se vyoutuje, když je na to připraven, ale ten rodič připraven není. Teď už jsou naši rodiče v pohodě,“ podotýká Klára.

klara_romana_02.jpg

Cesty plné dojmů

A jak děvčata tráví společný čas? Pro někoho možná překvapivě akčně a dobrodružně. Rády čtou, poslouchají hudbu, chodí do divadla a na návštěvy za přáteli, ale obě také moc rády cestují. Velkými pomocníky na cestách jsou jejich flat-coated retrívři. Romana má dvouletou černou Ursu a Klára tříletou hnědou Keiru. Se psy je všechno snazší a rychlejší.

Letos se prý poprvé chystají i do zahraničí, a to rovnou do Irska, kam pojedou i s Vašíkem. Na dotaz, kde berou odvahu, kterou mnohdy nemají ani lidé, kteří mají zrak v pořádku, Klára odpovídá: „Kdyby člověk seděl na zadku, tak by to byla nuda. Chceme normálně žít.“ Během svých cest prý poznaly spousty příjemných míst; na některá natrefily tak, že tam zabloudily nebo je tam zavedl pes.

Své cesty vnímají hlavně pocitově. Cítí, jestli je jim dané místo příjemné, jak voní, poslouchají, jak zní, zjišťují, na co se tam dá sáhnout. Hodně si také užívají náhodná setkání s jinými lidmi nebo okolí vnímají skrze vyprávění Vašíka. Člověk je podle nich hodně zrakový tvor, a tak mu uniká, co všechno se dá vnímat i jinak než zrakem. Své psy například dokážou rozpoznat podle čichu „Toho svého poznám, voní jinak než ostatní psi. Se zvířetem jsem úplně srostlá, je to člen rodiny a zároveň je mýma očima,“ vysvětluje Klára.

Svatba? Party s kytarou

Poslední téma, ke kterému se dostáváme, je svatba. Kdyby prý se mohly vzít, bylo by to pro ně hodně důležité jak symbolicky, tak i prakticky ve vztahu k Vaškovi. Svou svatbu si přitom představují spíše jako uvolněnou a pohodovou zahradní party, na které by se hrálo na kytaru, zpívalo a nebyly tam příliš velké davy lidí. Rozhodně by prý nebyly za princezny v šatech. Obě dvě věří, že se vezmou už brzy. I proto nadšeně fandí kampani Jsme fér, jejíž placky a náramky hrdě nosí.

Fandíte nám taky? Kampaň můžete podpořit třeba jako dobrovolník či dobrovolnice. Nebo z tepla domova: ať už finančně nebo tak, že napíšete svému poslanci nebo poslankyni, proč mají ve Sněmovně hlasovat pro zákon o manželství pro všechny.

 

Foto: archiv Romany a Kláry

PODPOŘTE NÁS

Bez vás se neobejdeme

 

Férové manželství ve světě: V islandském parlamentu nebyl proti vůbec nikdo

Ani jsme se nestihli ohřát na pomyslné portugalské pláži a už se zase vydáváme na sever. Tentokrát na Island, do země sopek, gejzírů a víl, ve které jsou lidská práva na prvním místě. Zákon o manželství pro všechny tam prošel obzvlášť hladce.

Dobré zprávy ze světa: Bulharsko a Hongkong uznaly manželství stejnopohlavních párů

Nedávné útoky v Polsku a Rusku naznačují, že se v některých tradičně konzervativních zemích homofobie vyostřuje. O to nadějněji však vyznívají zprávy, že to jde i jinak. Ty nejnovější přicházejí z Bulharska, z Hongkongu a také z Japonska.

Férové manželství ve světě: V Portugalsku se přijímalo nadvakrát, dnes už mají i adopce

Zatímco v sousedním Španělsku mohly gay a lesbické páry už pět let „do chomoutu“, Portugalsko s přijetím manželství pro všechny přece jen otálelo. Nakonec se v roce 2010 stalo šestou zemí v Evropě a osmou na světě, která ho uzákonila. Šest let nato přibyla i možnost osvojení dětí.

Když choděj kluci s klukama... Češi jsou pro povolení manželství gayů a leseb

Většina Čechů a Češek souhlasí s tím, aby se gay a lesbické páry mohly brát. Ukazují to sociologické průzkumy a ke stejnému výsledku došla i anketa mezi 9 tisíci čtenářů a čtenářek Deníku. Zveřejňujeme text o podpoře manželství pro všechny, který pro Deník napsal Petr Vodseďálek.