Ptali se jich, proč tomu říkají svatba. „Táta to nechápal, pořád říkal oslava, dokud mě neviděl ve svatebních šatech“, říká Míša, která s přítelkyní Šárkou nejprve uzavřela registrované partnerství a o měsíc později si vystrojily veselku.
„S Míšou jsme se seznámily přes portál Lide.cz, kde jsem jí 8. června 2017 poslala žádost a ona mi odpověděla. O měsíc později jsme se poprvé potkaly. O rok později jsme jely na dovolenou, kde jsem ji požádala o ruku. A o další rok později jsme se vzaly.“ Takhle stručně shrnuje vztah Šárka.
Zcela prosté to ale nebylo – holky bydlely 120 kilometrů od sebe. Sestěhovaly se po půlroce vztahu na dálku. „Prvních šest měsíců byla taková loterie, asi jako všude,“ směje se Šárka. „Jestli ten vztah vydrží i banální problémy, jak zvládnete chyby té druhé. Ale my se prostě krásně doplňujeme. Nedá se říct, že jedna z nás je v domácnosti ten chlap a druhá ženská; každá máme něco a dohromady je to ideál.“
Na oslavu prvního výročí si vyrazily na dovolenou k moři. „Prstýnek jsem měla s sebou,“ vypráví Šárka. „Kde jinde udělat romantickou žádost o ruku, že?“ Nakonec na dovolené prodělala úraz a jednu noc musela strávit v tamní nemocnici. Když pak viděla, jak byla Míša zoufalá a bezmocná, protože jí nikdo nechtěl nic říct, když viděla, jak se o ni bála, neváhala a hned další večer ji na pláži požádala o ruku. „Řekla jsem ano asi třikrát,“ usmívá se Míša.
Registrace proběhla o rok později. Bez šatů, beze svědků, bez ničeho, jen podpis papíru na úřadě. „Nevnímaly jsme to jako svatbu, jako že bychom byly svoje. Neproběhla ani pusa, ani výměna prstýnků. To všechno jsme si užily až na svatbě o měsíc později,“ vysvětluje Šárka. Míšin otec si o registrovaném partnerství začal více zjišťovat a nechápal, proč pořádají další oslavu, proč tomu říkají svatba. Pořád se jich na to prý vyptával. Až když dceru uviděl ve svatebních šatech, tak vše pochopil.
Svatba, která po registraci následovala, změnila mnohé. Míšina maminka měla dřív trochu problém přijmout dceřinu orientaci, myslela si prý, že je to jen fáze, která jednoho dne skončí. Ani po zásnubách se na její vztah se ženou moc netvářila. „Až když jsme jí donesly svatební oznámení, tak jí to celé nějak došlo. A došlo k obratu o sto osmdesát stupňů. Cítily jsme to obě, vztahy se zlepšily, bylo vidět, že to přijala,“ shodují se partnerky.
I když si samy uspořádaly svatbu se vším všudy, opravdové manželství jim chybí. „Nebyly bychom se registrovaly, kdyby to nebyla jediná pojistka v případě nějaké nehody, pobytu v nemocnici. Jinak nám registrované partnerství nic nepřináší,“ konstatuje Šárka.
Kvůli bydlení, ale i kvůli rodině a dalším záležitostem by uvítaly, kdyby bylo v Česku manželství pro všechny. „Všechno, co mají manželé automaticky, my musíme řešit obíháním právníků a úřadů. To stojí čas a nemalé peníze. A proč? Náš vztah je stejný jako každý jiný. Registrovaly jsme si na úřadě psy, přece nemůžeme zaregistrovat náš vztah,“ shodují se.
Foto: archiv Míši a Šárky
