„Matrikářka si musela dávat pozor na jazyk. Kolikrát bylo znát, že chce říct ‚oddací list', musela se opravit a říct ‚list o registraci partnerství',“ vzpomínají Tereza s Dominikou na svou „svatbu“. Tedy alespoň na tu úřední část.
„Paní nám to zintimnila aspoň tak, že zamkla dveře kanceláře,“ krčí rameny. Rozpačitý „obřad“ si holky vynahradily nezapomenutelnou veselkou. S nejbližší rodinou a přáteli svůj nový společný život oslavily na romantickém statku kousek od Mariánských Lázní.
Jejich příběh se začal psát před pěti lety. Tereza, rodilá Pražačka, která už od sedmnácti pracuje v logistické firmě, byla rok po rozchodu s první partnerkou. Byly spolu sedm let. Dominika je původem z vísky poblíž Karlštejna a nedávno vyměnila truhlařinu za práci v soukromé školce.
S Terezou jí seznámily společné kamarádky zrovna v době, kdy po několika kratších vztazích začala ztrácet naději, že si najde životní partnerku. Na počátku se holky na kamarádky zlobily, že jim zbytečně dělají dohazovačky. Jenže hraný nezájem jim nevydržel moc dlouho. Dominika s Terezou si skvěle rozuměly a hodně se spolu nasmály.
Dominika přiznává, že byla po předchozích zklamáních trochu opatrnější; Tereza se prý do ní bezhlavě zamilovala skoro hned. „V duchu jsem se vdávala už po čtrnácti dnech. Byla jsem přesvědčená, že to je ona a nikdo jiný,“ říká dnes láskyplně.
Pak už šlo všechno ráz na ráz. Asi po týdnu spolu začaly bydlet, rok na to si na Terezin popud pořídily psa. Dnes už mají dva, aby jednomu samotnému nebylo smutno. Jmenují se Hugo a Hubert. Po čtyřech letech následovaly zásnuby a ještě o rok později si holky konečně řekly své „ano“.
Když se loni v září rozhodly svůj vztah posunout dál zásnubami a příslibem veselky, z legrace si plánovaly, že se vezmou do roka a do dne. A skoro se jim to i povedlo. Statek Salanda na okraji Slavkovského lesa našly náhodou, oběma se hned zalíbil – a jediný volný termín připadal zrovna na poslední říjnový víkend následujícího roku.
„To nám vyhovovalo, protože obě máme rády podzimní počasí, babí léto, podzimní barvy,“ shodují se. Podzim navíc seděl k bohémskému stylu, který si pro svatbu zvolily. Rozhodly se, že na ní budou jediné v bílém: ostatní svatebčané měli předepsané podzimní odstíny.
Snubní prstýnky si nechaly vyrobit z přetaveného zlata po babičce a prababičce Dominiky. Nebylo to zdaleka tak jednoduché, jak si původně představovaly: „Několik designérek nám řeklo, že to nejde nebo že to nedělají. Nakonec pro nás prstýnky z doneseného zlata vyrobil klasický zlatník, pan Vlastimil Kalaš, pro kterého to vůbec nebyl problém.“
Ačkoliv jsou Mariánské Lázně jedním ze čtrnácti míst, na kterých je možné na matričním úřadě uzavřít registrované partnerství, o tom, že by si příslušného úředníka nebo úřednici pozvaly přímo na statek, vůbec neuvažovaly. Nedávno se tam totiž brali dva pánové a nikoho takového ve městě nesehnali.
„Je to hodně o lidech,“ řekla prý Dominice s Terezou úřednice, která nakonec jejich registrované partnerství zpečetila týden před veselkou na pražské matrice. Byla milá a vstřícná, shodují se partnerky. „A bylo na ní vidět, že je skeptická k tomu, že to je jen registrace, a byla by radši, kdyby se to sjednotilo. Že ji obtěžuje, jak je to odlišná činnost. Agenda navíc,“ popisují.
Po registraci na pražském úřadě si udělaly svatbu jak se patří a podle svých představ. Včetně obřadu. Pojaly ho originálně: „K oltáři nás vedli oba rodiče. Nechtěly, aby nás vedl jen táta,“ vzpomínají.
Za „svědkyně“ šly nevěstám jejich mladší sestry, které se shodou náhod také jmenují Dominika a Tereza. Role oddávajícího se zhostil blízký kamarád Michal. Sám prý byl dojatý, a tak se mu podařilo vytvořit intimní, emocemi nabitou, a přitom uvolněnou atmosféru. Plakali i ti největší drsňáci.
Svatbu si dámy zprodukovaly samy. Já jsem organizovala a Tereza se vdávala,“ konstatuje tedy s nadsázkou Dominika, která mimo jiné dávala dohromady playlist na svatební party a sháněla karavany, ve kterých mohla část hostů přespat. Přátelé samozřejmě pomáhali, rodiny taky. Výzdobu například vytvořila Terezy maminka spolu se svými šéfy, Jirkou a Liborem z libeňského květinářství Serafin.
Rodiče Dominiky si zase vzali na starost catering. Během svatební hostiny pak nedošlo na známé rozbíjení talíře, nýbrž na trhání chleba. Podle tradice bude v páru velet ten z novomanželů, který utrhne větší kus. Povedlo se to Tereze. Právem? „Dominika může mít názor, ale já mám vždycky pravdu,“ směje se.
Co bylo možná nejsložitější? Získat společné příjmení. Tereza, rozená Dušková, se rozhodla přijmout společné jméno Hájková. Na rozdíl od lidí, kteří uzavírají klasický sňatek, si musela projít procesem, který popisuje jako „strašnou úředničinu“. „Musela jsem psát důvody, proč chci příjmení změnit, zaplatit za to tisíc korun a pak čekat na rozhodnutí úřadů. Dominika navíc musela podepsat plnou moc, že souhlasí, abych si její příjmení vzala.“
Na co se naopak holky těší: na jaro a společnou cestu do Amsterdamu, ještě s kamarádkami. Je to jejich svatební dar. A také na svatební cestu, kterou plánují na později. Pojedou prý nejspíš do Slovinska nebo do Florencie, ve hře je i Norsko. A nejvíc ze všeho se samozřejmě těší na společnou cestu životem.
Foto: archiv Terezy a Dominiky
