Jak dva neslyšící gayové vychovávají dceru společně s její matkou a matčinou partnerkou? „Vánoce trávíme všichni společně u tchýně,“ smějí se Tomášové, kteří toho mají společného mnohem víc než jen křestní jméno.
Být gay znamená zažívat více či méně diskriminace a nějak se s ní vyrovnávat. Dva Tomášové, kteří spolu žijí v Praze, mají ještě jeden hendikep: jsou oba od narození neslyšící. Zažívají tedy diskriminaci dvojí. „Jsme menšina v menšině,“ vysvětluje první Tomáš. On i jeho partner jsou přesto nadšení, radostní a otevření, když vypráví o svém životě. A o výchově slyšící devítileté dcery. Ptát se jich mohu díky tlumočnici ze znakového jazyka, která překládá.
Oba dva vnímají sami sebe primárně jako neslyšící. Oba se se sluchovou vadou narodili, jako neslyšící chodili do školy, jezdili na tábory, pohybovali se v komunitě neslyšících. Oba se nakonec živí „rukama“ – překládají do znakového jazyka.
„To, že jsme neslyšící, je pro nás normální. To, že jsme gayové, jsme zjistili až mnohem později a s přijetím toho jsme museli víc bojovat,“ dodávají svorně. Potkali se před pěti lety v kavárně díky společné známé. A oba si to setkání vybavují jako moment zlomu, kdy přeskočila silná jiskra.
První Tomáš má za sebou manželství s nedoslýchavou ženou. Ženil se přesto, že už od puberty tušil, že je přinejmenším bisexuální. Jeho manželka to měla shodou okolností podobně. I proto chápala, když Tomáš potkal Tomáše, že je na čase se rozvést a nechat ty dva, ať jdou dál životem společně. Sama si našla partnerku.
Dceru Ellu dnes vychovávají všichni, je to spíš sdílená než střídavá péče, nemají problém trávit čas jako rodina dohromady. Zní to idylicky – opravdu jsou ti čtyři schopní se domluvit bez velkých emocí? „Takhle to nastavil Tomáš,“ vysvětluje Ellin otec.
„Když mu došlo, že spolu opravdu budeme napořád, když jsme spolu začali žít, a Ella, které byly čtyři roky, ho začala pravidelně potkávat, řekl, že se musíme domluvit. Sedli jsme si všichni čtyři dospělí a dohodli se, že vztah mezi námi bude založený na respektu. Že si můžeme myslet, co chceme, ale musíme respektovat ostatní rodiče,“ popisuje Tomáš s láskyplným pohledem na svého partnera: dodnes je mu vděčný, jak Ellu přijal a jak pravidla v téhle rodině nastavil.
„Obyčejné“ páry, které se často tahají o děti, by se od nich mohly učit. Oběma zdůrazňuji, že tohle nastavení je sice báječné, ale rozhodně není běžné: a oni ještě přihazují o svém harmonickém vztahu s „tchýní“. Ellina babička z maminčiny strany často pořádá společná rodinná setkání a obědy, slaví se u ní Vánoce, bez rezerv přijala novou partnerku své dcery i partnera svého bývalého zetě.
„Přitom neslyšící jsme v téhle rodině jenom my rodiče – Ella slyší a její prarodiče taky slyší,“ dodává Tomáš. Ptám se, jak říká Ella, která umí znakovat, tatínkovu partnerovi. „Asi strejdo. Řešili jsme, jestli mu má říkat Tomáši, ale ona si nějak sama vybrala toho strejdu. Jenomže u nás je to jinak – oslovení moc často nepoužíváte, když s námi chcete mluvit, stejně se nás musíte nejprve dotknout,“ vysvětluje Tomáš.
Dva tatínky přijali dobře i Ellini kamarádi ze školy. Když Tomášové nedávno pořádali oslavu Elliných narozenin, pozvala si několik spolužáků domů. „Je ve třetí třídě a už loni si zvala domů kamarády a kamarádky, takže spolužáci tušili, že maminka žije se ženou a tatínek zase s mužem. Měli jsme z těch narozenin trochu obavy,“ říká Ellin táta.
„Děti se Elly asi párkrát zeptaly, jak to má, ona jim to nějak vysvětlila. My jsme hlavně sledovali, aby se ona sama cítila dobře. Hodně jsme koukali, jestli se jí nikdo nesměje nebo něco podobného,“ vzpomíná tatínek. „Ale vypadala celou dobu spokojeně. Prostě se nic nestalo. Jen oslavila narozeniny.“
Jak to mají Tomášové se svatbou? Kdyby ji čeští poslanci a poslankyně uzákonili, šli by do toho bez nejmenších pochybností – a nejen proto, aby Ella mohla být za družičku. „Bylo by to hezké. My spolu stejně budeme žít, ať už budeme mít svatbu nebo ne. Jde o to, že takový zákon by kromě praktických věcí pomohl změnit klima ve společnosti. Lidi by viděli, že být gay je normální. Nemyslím si, že by uzákonění manželství vyřešilo všechny problémy gay komunity, ale určitě by nás díky němu lidi vnímali líp,“ myslí si Tomáš.
A oba Tomové dodávají, že uvažovali o svatbě v některé ze západních zemí, kde jsou manželství gay a lesbických párů běžná. Jenže zjistili, že svazek by u nás neplatil. „To je kruté. Představte si, že zažijete nádhernou svatbu a pak se vrátíte sem, do reality, kde vaše manželství nikdo neuzná.“
Ptám se, jestli – když jsou tak spokojení tátové – netouží po adopci dalšího dítěte. Oba kroutí hlavou. „Mám dojem, že věci měly být tak, jak jsou. Ella se narodila hodně předčasně, jsme vděční, že je zdravá a že všechno dobře dopadlo. Že ta naše rodina funguje tak harmonicky. Nebudeme to pokoušet. Nechme to, jak to je,“ uzavírá Tomáš s úsměvem.
Foto: Pavel Ubrankowicz
