Zdeněk a Míla: Mít partnera křesťana je poloviční výhra

Oba jsou evangelíci, Zdeněk je aktivním členem církve a společenství prý jejich vztah přijímá bez problémů. V páru se jim žije dobře, ale přáli by si, aby je stejně otevřeně přijímala celá společnost. I na úrovni zákonů.

Mílu se Zdeňkem seznámila společná kamarádka. „Bylo to v roce 2005 na Sjezdu nejen evangelické mládeže,“ vzpomíná Míla. Zdeňka tehdy do Žďáru nad Sázavou pozvali, aby tam přednášel o křesťanství a homosexualitě. Slovo dalo slovo a ze seznámení bylo společné soužití, registrace (asi půl roku poté, co ji české právo umožnilo) a zatím třináctiletý vztah.

„Řekl bych, že evangelické společenství nás přijímá celkem v pohodě,“ říká Zdeněk, který je členem Českobratrské církve evangelické, členem farního sboru v Kladně a v rámci celé církve působí jako výpomocný kazatel. Od devadesátých let také navštěvuje Logos, který sdružuje LGBT křesťany a křesťanky. „Díky církvi i díky Logosu jsem došel k jakémusi souladu,“ vysvětluje.

Pro Mílu se prý řada věcí zjednodušila právě tím, že se dal se Zdeňkem dohromady. „To, že jsem jako křesťan našel partnera taky křesťana, byla poloviční výhra s ohledem na problémy, které jsem měl předtím a které bych měl možná i dneska, kdybych byl sám,“ myslí si.

O vstupu do registrovaného partnerství mluví jako o dni, kdy se „brali“, ale dobře si uvědomují, že má do skutečného manželství daleko. „Měl bych obrovskou radost, kdyby bylo pro všechny. Znamenalo by to definitivní signál od společnosti, že nás přijímá,“ podotýká Míla. A dodává: „Ani církev nemá výsadní právo nám vykládat, co manželství vlastně je.“

Chcete vědět víc? Podívejte se na video:

Jak se homosexuálním párům žije v katolické církvi? O tom jsme si povídali s Tomem a Jirkou, který pro život v pravdě obětoval povolání kněze. Přečtěte si jejich příběh.