Loni v prosinci vypsalo sdružení neziskovek Jsme fér petici. Papírovou petici. V plánu bylo sesbírat do 1. května 50 tisíc podpisů od lidí, kteří schvalují manželství pro všechny – tedy nejenom pro heterosexuály, ale i pro gaye a lesby. Povedlo se!
Registrované partnerství má totiž limity a mezi ním a skutečným manželstvím je na úrovni legislativy víc než sto rozdílů. To chceme změnit. Doufali jsme, že poslanci a poslankyně nás vyslyší, pokud za námi bude stát 50 tisíc lidí.
Radujeme se, děkujeme všem příznivcům a příznivkyním, těm, co podepsali, co zřídili petiční místo nebo mluvili se svými rodiči, sousedy a sousedkami, kolegy a kolegyněmi v práci či s přáteli a vysvětlovali jim, že manželství pro gay a lesbické páry je nezadatelným právem. Tak, jak ho reflektuje už skoro třicet zemí po celém světě.
A jak jsme v týmu sbírání podpisů prožívali?
Začali jsme v prosinci loňského roku. V únoru jsme valentýnským heslem Láska je jen jedna přesvědčovali kolemjdoucí na pražské Národní třídě, aby podepsali petici, mistr českých slamerů Anatol Svahilec si na to oblékl obří plyšové srdce a všechny roztančil – ale stejně v nás byla malá dušička.
Věděli jsme totiž, že máme za ty dva měsíce „jen“ 15 tisíc podpisů. A věděli jsme, jak těžké bylo je získat! Jak dosáhneme na těch slíbených 50 tisíc?! Nebylo jednoduché v téhle krizi motivovat férová místa po celé republice ani podporovat dobrovolníky v zakládání nových míst.
Kavárny, kina, kluby, dokonce kadeřnictví nebo květinářství, špagetárna, prodejna hraček nebo antikvariát – to jsou všechno místa, která provozují tolerantní lidé se srdcem na pravém místě. Ti všichni se ozývali a zřizovali mezi knihami, hračkami, květinami a kávou petiční místa a pořádali akce, na kterých se diskutovalo o manželství.
Hranici 30 tisíc jsme překročili v polovině dubna. Psychicky jsme se připravovali i na to, jak vysvětlíme, že jsme „nedali“ ani čtyřicítku. A utěšovali jsme se, že i to je vlastně třikrát větší podpora, než pro veřejné slyšení před Petičním výborem potřebujeme.
Meta 50 tisíc byla vzdálená – i když jsme měli informace z mnoha desítek petičních míst z celé republiky, lidé hlásili, že sbírají podpisy, do konce dubna je budou sbírat dál a pak je pošlou všechny naráz.
Mnohé ráno v kanceláři Jsme fér začínalo větami typu: „Petičních míst je přes 200. Kdyby každé z nich mělo vyplněný jen jeden jediný arch se třinácti podpisy… A kdyby každé místo poslalo dva… Máte kalkulačku?“
A pak přišel konec dubna.
A začaly se dít věci.
Pořád někdo zvonil nebo telefonoval:
„Dobrý den, mám jen šest podpisů z naší rodiny, nevadí to?“
„Dobrý den, mám tři archy od kolegů z Ostravy, moc vám fandíme, nechtěl jsem to posílat poštou, aby se to někde neztratilo, tak je vezu.“
„Dobrý den, posílám vám obálku s petičními archy – mám to dát jako cenné psaní? A na kolik to mám pojistit?“
Hodně obálek obsahovalo kromě petic i průvodní dopisy s tak vřelými slovy podpory, že jsme opravdu sem tam museli zamáčknout slzu, abychom ve sčítání neudělali chybu.
První máj, slavnost na Malostranském náměstí – tam se dokonce u stánku s peticí tvořily fronty. V tu chvíli jsme věděli, že máme 47 tisíc podpisů. A docházelo nám, že tři tisíce ještě určitě přijdou poštou, protože některá petiční místa trvala na tom, že budou sbírat skutečně až do 1. máje.
A pak jsme sčítali a sčítali a kontrolovali a kontrolovali.
V pátek 11. května večer jsme se zastavili na čísle 68 tisíc.
Víme, že na poště leží ještě několik obálek. Že ještě z několika zpozdilých férových míst posílají petice. Ať už ale finální číslo bude začínat sedmičkou nebo ne, jsme nesmírně vděční a dojatí.
Jsme fér. Děkujeme, že i vy jste.
Foto: Johana Němečková
