Petra Kutálková už několik let zkoumá duhové rodiny. Podílela se i na aktuálně vydaném výzkumu Hlasy dětí z rodin gayů a leseb: zpovídala celkem jedenáct mladých lidí od 15 do 29 let, kteří mají zkušenost s životem v duhové rodině.
S Anetou a Rózkou výzkumnice mluvila, když jim bylo 20 a 16 let. Na fotce jsou o čtrnáct let mladší.
Víc než homofobní výkřiky některých spolužáků a spolužaček trápí tyhle rodiny obava z toho, co se stane, když zemře jedna z matek nebo jeden z otců. Legislativa v tomhle rodiny gayů a leseb diskriminuje,“ říká analytička, která nám prozradila více o začátcích celého výzkumu i o tom, jak by manželství pro všechny zlepšilo situaci duhových rodin v Česku.
Vlastně docela náhodou. V době, kdy se mi narodila dcera, měla moje blízká kamarádka Magdalena půlroční holčičku, kterou vychovává se svojí životní partnerkou. Jak děti vyrůstaly, přemýšlely jsme na společných výletech i o tom, jak holčičkám, až na to přijde řeč, vysvětlíme naše odlišná rodinná uspořádání.
Ano. A protože podobné otázky napadaly i další rodiče či stejnopohlavní páry, které o dítěti uvažovaly, začala pro ně Magdalena, která se profesionálně zabývá prací s rodinami, chystat rodičovskou přípravku. A protože jsme chtěly pracovat spolu, napadlo nás dát dohromady společný projekt, který by se věnoval situaci a podpoře plánovaných duhových rodin, jehož součástí byl i výzkum. Pod hlavičkou Prague Pride projekt začal už v roce 2015.
Když jsem s výzkumem začínala, poslouchala příběhy lidí a studovala legislativu, překvapilo mě, že mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím jsou tak velké rozdíly. Do té doby, jsem si myslela, že registrované partnerství je v podstatě to samé jako manželství, jen se to jinak jmenuje. Druhou věcí, která mě překvapovala zejména u mladých lidí, jejichž rodiče jsou gayové a lesby, byl fakt, že jejich názory a zkušenosti silně rezonovaly s výsledky zahraničních výzkumů, ve kterých odpovídaly stovky i tisíce dětí.
Příklad, který často lidi hodně zajímá – jak se dospívající děti stavěly ke zjištění, že jeden z jejich rodičů se vyoutoval. Protože často jde o děti, které se narodily do rodiny s matkou a otcem a o své skutečné orientaci se jeden z nich rozhodl promluvit, až když už bylo neúnosné tak žít. Stejně jako v zahraničních výzkumech mladí vyprávěli v různých podobách o tom, že samo o sobě nebylo takové zjištění nic traumatizujícího.
To, co některým z nich zejména v citlivých obdobích rozpadu původní rodiny či v pubertě ubližovalo či bylo nepříjemné, byly obecné homofobní výkřiky spolužaček či spolužáků typu „o buznách“ a podobné. Nebo si představte situaci, kdy se ve škole probírá téma rodiny a ta jejich se prostě do učebnicového schématu nevejde.
To je složitá otázka. Osobně nemám moc možností srovnání. Mladí lidé sami třeba mluvili o tom, že jejich rodinné zázemí jim dalo možnost dívat se na svět s méně předsudky a s větší otevřeností k různorodosti ve společnosti. A to nejen v oblasti sexuální orientace, kde vědí, že „hetero pár není jediná možnost“, ale i obecně ve vztahu ke společnosti.
Jeden z mladých mužů třeba zmiňoval větší ochotu pomoci slabším, jedna z dívek zas možnost ostatním ukázat, že vybočovat z davu nemusí být problém. A zobecnění bych se na tomto místě rozhodně nebála. Zahraniční výzkumy totiž zmiňují u dětí vyrůstajících v homoparentální rodině vyšší citlivost vůči diskriminaci, tendence zastat se ostatních, kterým se ubližuje, nahlásit šikanu ve svém okolí a podobně.
Výzkumu se zúčastnil i šestnáctiletý Kryštof, který žije s biologickou matkou (na snímku) a její současnou partnerkou.
To je těžké zodpovědět. Stejně jako ostatní rodiny si i rodiny LGBT lidí nacházejí optimální způsob fungování, který odpovídá aktuální situaci jejich jednotlivých členů a členek a jejich potřebám. Především v zahraničních výzkumech se pak mluví o tom, že v partnerském vztahu dvou mužů nebo dvou žen se více vyjednává o rozdělení rolí v domácnosti než ve vztahu muže a ženy.
Já sama jsem tohle téma nijak do hloubky nezkoumala. Je ale pravda, že jsem nikdy neslyšela povzdechy jednoho z páru, že jeho partner či partnerka vyžaduje teplé večeře nebo že by rozhodně nedovolil najmout si někoho na pomoc s úklidem a podobně. Od heterosexuálních maminek školkových dětí či kolegyň tyhle věty občas slýchám.
Každý z výzkumů, na kterém jsem pracovala, mě ovlivnil. Při kvalitativním zkoumání člověk naslouchá lidským příběhům, dozvídá se o lidských přáních, ale i trápeních a obavách.
Výzkum mezi duhovými rodinami byl pro mě přece jen trochu speciální. Lidé, se kterými jsme mluvila, měli mnohdy stejně staré děti jako já a řešili v drtivé většině podobné problémy a otázky, které se týkaly jejich výchovy. Na rodičovských skupinách, kde situace a zkušenosti diskutovali, pro mě bylo často hodně složité prostě naslouchat a nepřidat se do diskuse o očkování či výběru mateřské školy, zůstat stranou jako výzkumnice.
S některými rodiči, se kterými jsem se seznámila během výzkumu, se potkávám doteď a z náhodného setkání se stala trvající přátelství. Pro moji dceru, které je teď 6 let, je tak od útlého dětství úplně běžné, že některé děti mají dvě mámy nebo dva tatínky nebo jen jednu maminku.
Společně jsme se s dcerou také zamilovaly do knihy Markéty Pilátové, která se jmenuje Jura a lama, dobrodružného příběhu chlapečka, jehož dvě maminky k ovcím, které chovaly na statku, přivezly z Bolívie lamy. Na tu jsem také narazila díky výzkumu. Myslím, že knížky jako je tahle, kde se v příběhu objevují úplně samozřejmě a vlastně mimochodem dvě mámy či dva tátové, by neměly chybět v žádné dětské knihovně.
Je pro ně nerovně nastavená legislativa. Už v samotném počátku, tedy v době, kdy se chystají založit rodinu, není lesbickým párům dostupná asistovaná reprodukce. Gay muži musí, pokud se rozhodnou založit rodinu ve spolupráci s náhradní matkou, řešit mnohé otázky a situace, které je a jejich dítě a v neposlední řadě i náhradní matku mohou dostat do nejisté či přímo rizikové situace. A to opět zejména kvůli nevyhovující či chybějící legislativě.
Na další znevýhodnění je možné narazit v systému sociálního zabezpečení i dalších oblastech práva či při kontaktech v některých institucích. Osobně ale vnímám jako nejzásadnější problém skutečnost, že se rodiny gayů a leseb, a zejména jejich děti, netěší srovnatelné ochraně ze strany státu jak ostatní – a to v případech krizových a jinak zátěžových situací, které mohou potkat každou rodinu.
Třeba. Dítě dvou žen či dvou mužů nemá při rozpadu registrovaného páru právo na výživné od druhého rodiče. V případě smrti sociálního, tedy nebiologického rodiče pak nemůže čerpat sirotčí důchod. V obou již tak náročných situacích dětem z homoparentálních rodin hrozí chudoba a sociální propad.
Rodiče, se kterými jsem mluvila, ale měli svorně největší obavy o to, co by se stalo, kdyby zemřel ten z nich, který je rodičem biologickým. Dítě totiž nemá nikde automaticky zajištěno, že bude moci zůstat v rodině se svým druhým rodičem a sourozenci.
Vlastně nic speciálního či výjimečného. Už je načase, aby stát odstranil nerovnosti, které současným legislativním nastavením udržuje. Uzákonění manželství, které se nyní diskutuje, je podle mě jednou z věcí, která může pomoci posunout situaci tím správným směrem.
Foto: archivy rodin
Český Parlament letos schválil "partnerství" pro stejnopohlavní páry, namísto rovnoprávného manželství. Je rozdělování lidí do dvou kategorií jen podle toho, koho milují, protiústavní? Ústavní soud Rakouska, Ústavní soud Slovinska a Nejvyšší soud USA na tuto otázku odpověděly, že ano. Můžeme se jejich úvahami inspirovat i my? Pro časopis Soukromé právo vydavatelství Wolters Kluwer (číslo 9/2024) připravila naše právnička Adéla Horáková druhou část své právní analýzy. První část analýzy se ohlédla za legislativními pokusy od roku 1989. Druhá část analýzy se dívá do budoucna a na možnost ochrany našich ústavně zaručených práv a svobod.
V průzkumu iniciativy Jsme fér mezi kandidáty a kandidátkami ve volbách do třetiny Senátu Parlamentu ČR odpovědělo zatím celkem 73 z téměř 150 oslovených. U dalších 40 kandidujících byly postoje zjištěny z veřejných zdrojů nebo z předchozí komunikace. Z celkového počtu 103 známých postojů by 43 kandidujících podpořilo rovnoprávné manželství pro stejnopohlavní páry, včetně práva společně osvojit děti. Naopak 45 kandidátů odpovědělo negativně a 16 nemá jednoznačný názor.
Český Parlament letos schválil "partnerství" pro stejnopohlavní páry, namísto rovnoprávného manželství. Jak se to stalo a proč se Česká republika stále vyhýbá plné rovnoprávnosti pro všechny páry? Pro časopis Soukromé právo vydavatelství Wolters Kluwer (letní dvojčíslo 7-8/2024) připravila naše právnička Adéla Horáková právní analýzu. První část je ohlédnutí za celou cestou od roku 1989 do současnosti.
