Petra Kutálková už několik let zkoumá duhové rodiny. Podílela se i na aktuálně vydaném výzkumu Hlasy dětí z rodin gayů a leseb: zpovídala celkem jedenáct mladých lidí od 15 do 29 let, kteří mají zkušenost s životem v duhové rodině.
S Anetou a Rózkou výzkumnice mluvila, když jim bylo 20 a 16 let. Na fotce jsou o čtrnáct let mladší.
Víc než homofobní výkřiky některých spolužáků a spolužaček trápí tyhle rodiny obava z toho, co se stane, když zemře jedna z matek nebo jeden z otců. Legislativa v tomhle rodiny gayů a leseb diskriminuje,“ říká analytička, která nám prozradila více o začátcích celého výzkumu i o tom, jak by manželství pro všechny zlepšilo situaci duhových rodin v Česku.
Vlastně docela náhodou. V době, kdy se mi narodila dcera, měla moje blízká kamarádka Magdalena půlroční holčičku, kterou vychovává se svojí životní partnerkou. Jak děti vyrůstaly, přemýšlely jsme na společných výletech i o tom, jak holčičkám, až na to přijde řeč, vysvětlíme naše odlišná rodinná uspořádání.
Ano. A protože podobné otázky napadaly i další rodiče či stejnopohlavní páry, které o dítěti uvažovaly, začala pro ně Magdalena, která se profesionálně zabývá prací s rodinami, chystat rodičovskou přípravku. A protože jsme chtěly pracovat spolu, napadlo nás dát dohromady společný projekt, který by se věnoval situaci a podpoře plánovaných duhových rodin, jehož součástí byl i výzkum. Pod hlavičkou Prague Pride projekt začal už v roce 2015.
Když jsem s výzkumem začínala, poslouchala příběhy lidí a studovala legislativu, překvapilo mě, že mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím jsou tak velké rozdíly. Do té doby, jsem si myslela, že registrované partnerství je v podstatě to samé jako manželství, jen se to jinak jmenuje. Druhou věcí, která mě překvapovala zejména u mladých lidí, jejichž rodiče jsou gayové a lesby, byl fakt, že jejich názory a zkušenosti silně rezonovaly s výsledky zahraničních výzkumů, ve kterých odpovídaly stovky i tisíce dětí.
Příklad, který často lidi hodně zajímá – jak se dospívající děti stavěly ke zjištění, že jeden z jejich rodičů se vyoutoval. Protože často jde o děti, které se narodily do rodiny s matkou a otcem a o své skutečné orientaci se jeden z nich rozhodl promluvit, až když už bylo neúnosné tak žít. Stejně jako v zahraničních výzkumech mladí vyprávěli v různých podobách o tom, že samo o sobě nebylo takové zjištění nic traumatizujícího.
To, co některým z nich zejména v citlivých obdobích rozpadu původní rodiny či v pubertě ubližovalo či bylo nepříjemné, byly obecné homofobní výkřiky spolužaček či spolužáků typu „o buznách“ a podobné. Nebo si představte situaci, kdy se ve škole probírá téma rodiny a ta jejich se prostě do učebnicového schématu nevejde.
To je složitá otázka. Osobně nemám moc možností srovnání. Mladí lidé sami třeba mluvili o tom, že jejich rodinné zázemí jim dalo možnost dívat se na svět s méně předsudky a s větší otevřeností k různorodosti ve společnosti. A to nejen v oblasti sexuální orientace, kde vědí, že „hetero pár není jediná možnost“, ale i obecně ve vztahu ke společnosti.
Jeden z mladých mužů třeba zmiňoval větší ochotu pomoci slabším, jedna z dívek zas možnost ostatním ukázat, že vybočovat z davu nemusí být problém. A zobecnění bych se na tomto místě rozhodně nebála. Zahraniční výzkumy totiž zmiňují u dětí vyrůstajících v homoparentální rodině vyšší citlivost vůči diskriminaci, tendence zastat se ostatních, kterým se ubližuje, nahlásit šikanu ve svém okolí a podobně.
Výzkumu se zúčastnil i šestnáctiletý Kryštof, který žije s biologickou matkou (na snímku) a její současnou partnerkou.
To je těžké zodpovědět. Stejně jako ostatní rodiny si i rodiny LGBT lidí nacházejí optimální způsob fungování, který odpovídá aktuální situaci jejich jednotlivých členů a členek a jejich potřebám. Především v zahraničních výzkumech se pak mluví o tom, že v partnerském vztahu dvou mužů nebo dvou žen se více vyjednává o rozdělení rolí v domácnosti než ve vztahu muže a ženy.
Já sama jsem tohle téma nijak do hloubky nezkoumala. Je ale pravda, že jsem nikdy neslyšela povzdechy jednoho z páru, že jeho partner či partnerka vyžaduje teplé večeře nebo že by rozhodně nedovolil najmout si někoho na pomoc s úklidem a podobně. Od heterosexuálních maminek školkových dětí či kolegyň tyhle věty občas slýchám.
Každý z výzkumů, na kterém jsem pracovala, mě ovlivnil. Při kvalitativním zkoumání člověk naslouchá lidským příběhům, dozvídá se o lidských přáních, ale i trápeních a obavách.
Výzkum mezi duhovými rodinami byl pro mě přece jen trochu speciální. Lidé, se kterými jsme mluvila, měli mnohdy stejně staré děti jako já a řešili v drtivé většině podobné problémy a otázky, které se týkaly jejich výchovy. Na rodičovských skupinách, kde situace a zkušenosti diskutovali, pro mě bylo často hodně složité prostě naslouchat a nepřidat se do diskuse o očkování či výběru mateřské školy, zůstat stranou jako výzkumnice.
S některými rodiči, se kterými jsem se seznámila během výzkumu, se potkávám doteď a z náhodného setkání se stala trvající přátelství. Pro moji dceru, které je teď 6 let, je tak od útlého dětství úplně běžné, že některé děti mají dvě mámy nebo dva tatínky nebo jen jednu maminku.
Společně jsme se s dcerou také zamilovaly do knihy Markéty Pilátové, která se jmenuje Jura a lama, dobrodružného příběhu chlapečka, jehož dvě maminky k ovcím, které chovaly na statku, přivezly z Bolívie lamy. Na tu jsem také narazila díky výzkumu. Myslím, že knížky jako je tahle, kde se v příběhu objevují úplně samozřejmě a vlastně mimochodem dvě mámy či dva tátové, by neměly chybět v žádné dětské knihovně.
Je pro ně nerovně nastavená legislativa. Už v samotném počátku, tedy v době, kdy se chystají založit rodinu, není lesbickým párům dostupná asistovaná reprodukce. Gay muži musí, pokud se rozhodnou založit rodinu ve spolupráci s náhradní matkou, řešit mnohé otázky a situace, které je a jejich dítě a v neposlední řadě i náhradní matku mohou dostat do nejisté či přímo rizikové situace. A to opět zejména kvůli nevyhovující či chybějící legislativě.
Na další znevýhodnění je možné narazit v systému sociálního zabezpečení i dalších oblastech práva či při kontaktech v některých institucích. Osobně ale vnímám jako nejzásadnější problém skutečnost, že se rodiny gayů a leseb, a zejména jejich děti, netěší srovnatelné ochraně ze strany státu jak ostatní – a to v případech krizových a jinak zátěžových situací, které mohou potkat každou rodinu.
Třeba. Dítě dvou žen či dvou mužů nemá při rozpadu registrovaného páru právo na výživné od druhého rodiče. V případě smrti sociálního, tedy nebiologického rodiče pak nemůže čerpat sirotčí důchod. V obou již tak náročných situacích dětem z homoparentálních rodin hrozí chudoba a sociální propad.
Rodiče, se kterými jsem mluvila, ale měli svorně největší obavy o to, co by se stalo, kdyby zemřel ten z nich, který je rodičem biologickým. Dítě totiž nemá nikde automaticky zajištěno, že bude moci zůstat v rodině se svým druhým rodičem a sourozenci.
Vlastně nic speciálního či výjimečného. Už je načase, aby stát odstranil nerovnosti, které současným legislativním nastavením udržuje. Uzákonění manželství, které se nyní diskutuje, je podle mě jednou z věcí, která může pomoci posunout situaci tím správným směrem.
Foto: archivy rodin
Slovensko v pátek 26. září 2025 znovu změnilo Ústavu – po vzoru Ruska ještě tvrději omezuje práva stejnopohlavních párů i celé společnosti. Česko může být další. Nesmíme to dopustit. 3. a 4. října kroužkujte pro rovnoprávnost podle předvolebního průzkumu Jsme fér.
