Martin a Filip žijí na vesnici u Brna, kde vychovávají desetiletou dceru a tříletá dvojčata. Všechny děti mají v pěstounské péči. S velkou rodinou kormidlují byrokratickým vlnobitím, které ji rozděluje a unáší dvěma opačnými směry.
Nejdřív si pár k sobě před sedmi lety vzal holčičku, jejímž pěstounem je úředně Filip. Loni v létě se rodina rozrostla o dva malé kluky z dětského domova. Jejich pěstounem je podle dokumentů Martin. Gayové nebo lesby totiž nesmějí mít děti v péči společně.
Martin s Filipem spolu uzavřeli registrované partnerství v roce 2014, kdy už s nimi žila jejich dcera. Když si pak chtěli pořídit druhé dítě, zjistili, že jim registrované partnerství a slib, který si před svými rodinami a přáteli dali, v ničem nepomáhá. Registrace z nich neudělala pár svázaný pro všechno dobré i zlé. V očích úřadů zůstali dvěma samostatnými muži žijícími na jedné adrese.
Žádost na OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí) o svěření druhého dítěte do péče podal Martin. „Pracovnice tam vůbec nevěděla, že registrované páry mohou osvojovat děti nebo jít do pěstounské péče. Nejdřív jsem jí musel tu situaci osvětlit,“ vzpomíná s povzdechem na chvíle, kdy si před úřednicí připadal jak občan druhé kategorie. Dál už ovšem partneři procházeli celým procesem jako pár a požadavky na rodičovskou způsobilost museli plnit oba. „Spolu jsme absolvovali psychotesty, dokládání příjmů a zdravotního stavu, vzdělávání, výstupní rozhovory i konzultace na krajském úřadě. Pozvánka byla vždy adresovaná mně, ale obsahovala upozornění, ať se mnou přijde i partner,“ říká Martin.
Registrovali se před šesti lety, ale už se těší, až budou moci uzavřít skutečný sňatek. Foto: Taka Tuka
Přípravou na pěstounství ale jejich společné vystupování pro úřady končí. Dál už se stávají dvěma cizími lidmi a jejich rodina přestává existovat. Projevilo se to například, když si potřebovali koupit nový vůz. „My jsme si nakonec neplánovaně vzali dvojčata a se třemi dětmi ve věkovém rozpětí, jaké teď máme u nás, se rodina do auta jen tak nevejde,“ vysvětluje Martin. Když má tři děti v pěstounské péči pár složený z muže a ženy, získává nárok na státní příspěvek na nové auto. S Filipem vznesli dotaz na úřad, zda na příspěvek mají nárok taky. Přišla zamítavá odpověď, protože nejsou rodina, ale dva samostatní muži pečující každý o jiné děti. Co na tom, že spolu jako jedna fungující rodina žijí, bydlí, přepravují děti do školy a školky.
Koupě vozu nebyla jediná podivně zamotaná situace, již Martin s Filipem museli řešit. Vybudovali si společnou domácnost v domě, který ale může být napsaný jen na jednoho z nich. Když spolu rekonstruovali Filipův dům a chtěli na to použít peníze z Martinova stavebního spoření, opět narazili. „Nemáme společný majetek, jsme jen registrovaní partneři,“ povzdechne si Martin.
Poslední podobná situace přišla nyní, kdy Martinovi končí rodičovská dovolená po převzetí dvojčat do péče. Se zaměstnavatelem je domluven, že se v tu chvíli vrátí do práce a na rodičovskou nastoupí doma s dětmi jeho partner Filip. Jenže protože oba partneři nemohou mít děti ve společné péči, je pro ně Filip úředně cizí člověk a na rodičovskou být uvolněn nemůže. Filip tedy musí nastoupit na neplacené volno, čímž rodina přijde o nemalé finanční prostředky.
Přitom mimo úřední záležitosti mají Martin s Filipem ty nejlepší zkušenosti. Celá obec je bere zcela samozřejmě jako jednu rodinu. „Trochu jsem se toho bál. Dřív jsme bydleli v Bratislavě a v Brně. Z anonymity velkoměsta jsme odešli na vesnici, odkud pocházím, kde žijí moji rodiče a všichni mě tu znají. Ale ukázalo, že je naopak výhodné, když nám lidi vidí do talíře. Vidí totiž, že fungujeme jako normální rodina i s babičkou a dědou a že nejsme v ničem jiní než ostatní rodiče,“ říká Martin.
Co by tedy jeho rodině nejvíc pomohlo ke klidnějšímu životu? „Nejen nám, ale i všem úředníkům ve státní správě by se ulehčil život, kdyby páry lidí stejného pohlaví měly podmínky jako manželé. Protože za těch šest let registrovaného partnerství jsme se ocitli v mnoha situacích, kdy úřad nevěděl, co má v našem případě dělat,“ vyslovuje své přání Martin. Jakmile český stát umožní manželství gay a lesbickým párům, Martin s Filipem chtějí uzavřít skutečný sňatek. Svému životnímu partnerovi a otci svých tří dětí Martin už dnes říká „můj manžel“. Oba čekají na okamžik, kdy to přestane být jen hra a jako k manželské dvojici se k nim začnou chovat i na úřadech.
Úvodní foto: Simona Vaculíková
Český Parlament letos schválil "partnerství" pro stejnopohlavní páry, namísto rovnoprávného manželství. Je rozdělování lidí do dvou kategorií jen podle toho, koho milují, protiústavní? Ústavní soud Rakouska, Ústavní soud Slovinska a Nejvyšší soud USA na tuto otázku odpověděly, že ano. Můžeme se jejich úvahami inspirovat i my? Pro časopis Soukromé právo vydavatelství Wolters Kluwer (číslo 9/2024) připravila naše právnička Adéla Horáková druhou část své právní analýzy. První část analýzy se ohlédla za legislativními pokusy od roku 1989. Druhá část analýzy se dívá do budoucna a na možnost ochrany našich ústavně zaručených práv a svobod.
V průzkumu iniciativy Jsme fér mezi kandidáty a kandidátkami ve volbách do třetiny Senátu Parlamentu ČR odpovědělo zatím celkem 73 z téměř 150 oslovených. U dalších 40 kandidujících byly postoje zjištěny z veřejných zdrojů nebo z předchozí komunikace. Z celkového počtu 103 známých postojů by 43 kandidujících podpořilo rovnoprávné manželství pro stejnopohlavní páry, včetně práva společně osvojit děti. Naopak 45 kandidátů odpovědělo negativně a 16 nemá jednoznačný názor.
Český Parlament letos schválil "partnerství" pro stejnopohlavní páry, namísto rovnoprávného manželství. Jak se to stalo a proč se Česká republika stále vyhýbá plné rovnoprávnosti pro všechny páry? Pro časopis Soukromé právo vydavatelství Wolters Kluwer (letní dvojčíslo 7-8/2024) připravila naše právnička Adéla Horáková právní analýzu. První část je ohlédnutí za celou cestou od roku 1989 do současnosti.
