S vaší pomocí jsme nasbírali 70 tisíc podpisů pod petici za manželství pro všechny. Nyní je ve Sněmovně – stejně jako návrh zákona, který by gay a lesbickým párům vstup do manželství opravdu umožnil. Právě teď má smysl se poslancům a poslankyním ozvat.
Proč? Protože právě oni budou už letos na podzim rozhodovat o tom, zda se staneme první zemí východního bloku, která manželství pro všechny umožní. O tom, jestli se Česká republika přidá k zemím, jako je Španělsko, Malta, Švédsko, Francie, Irsko, ale třeba i Kostarika.
I proto jsme pro vás připravili stránku Oslov poslance, na které najdete tipy a rady, jak se s nimi spojit. Mnoho z vás se na to chystá, další to udělali prostřednictvím našich pohlednic a jsou i tací, kteří za svými zastupiteli a zastupitelkami zašli osobně. Nebo si s nimi vyměnili pár mailů.
Tři z těch, co už kampaň podpořili, se s námi o své zkušenosti rozhodli podělit. A možná tak vyvrátit časté námitky, že psát je zbytečné či dokonce neslušné…
„Když jsem se o kampani dozvěděla, jako první mi na mysl přišli moji přátelé z LGBT komunity. Protože já, heterosexuálka, je na svou svatbu pozvat můžu. Jenže oni mě ne,“ popisuje Jitka, která napsala rovnou všem poslancům a poslankyním z kraje, ve kterém volila. „Jasně, že jsem moc nečekala, že se mi někdo ozve zpět nebo bude nadšeně přikyvovat. Ale chtěla jsem udělat tuhle drobnost,“ říká. „Celkem mi to zabralo asi hodinu a půl. A toho času nelituju.“
Jitčina snaha nevyšla naprázdno, tři poslanci se jí ozvali zpět a slíbili podporu. I přesto, že jim napsala, že jejich stranu nevolila. „Šla jsem cestou upřímnosti. Sepsala jsem do bodů, proč si myslím, že by zákon měli schválit a přidala krátce příběh svých gay přátel, kteří vychovávají dcerku, ale ta má oficiálně jen jednoho tátu. Nedávno se jich ptala, jestli budou mít někdy svatbu a budou její opravdoví tátové,“ popisuje Jitka.
Mail zbytečně nenatahovala. „Myslím, že sáhodlouhé eseje asi nikdo nečte, ani já bych je nečetla. Jestli se někdo chystá poslancům a poslankyním psát, doporučuji stručnost, věcnost a ideálně osobní příběh. Politici a političky musí vědět, že rozhodují o konkrétních lidech.“
„Rozhodl jsem se poslance a poslankyně oslovit, neboť to vnímám skoro jako občanskou povinnost. A to nejen jako gay, ale i jako občan České republiky, který věří, že všichni lidé jsou si rovní,“ vysvětluje Honza. Manželství pro všechny je podle něj zásadní téma, které se týká lidské důstojnosti, a tak chtěl přiložit ruku k dílu.
„Často slyšíme slova o nějaké ‚homo lobby‘ – úzké skupince lidí, která prosazuje něco, o co vlastně gayové a lesby ani nemají zájem,“ říká. „Svým osobním příběhem a vysvětlením, proč je pro mě samotného přijetí zákona tak podstatné, jsem chtěl politikům a političkám ukázat, že téma pro obyčejné lidi, jejich voliče a voličky, skutečně důležité je.“
Oslovil poslance a poslankyně z celého politického spektra. Zaměřil se hlavně na ty ze Zlínského kraje, kde se narodil, a z Prahy, kde žije. „Do Sněmovny se volí v rámci krajů, a tak je potřeba připomenout, že i gayové a lesby žijí napříč republikou. A že by bylo žádoucí, aby poslanci a poslankyně reprezentovali také jejich zájmy, řešili problémy jejich rodin,“ nabádá.
„Gayové a lesby si v historii vytrpěli mnoho a pokud nebudou mít stejná práva, ale i povinnosti jako kdokoli jiný, zůstane ona pachuť nerovného přístupu. Stále jaksi zůstanou – z hlediska práv – občany druhé kategorie,“ argumentuje Honza.
Dodává, že při oslovování nemusíte být žádní skuteční pisatelé ani se zbytečně rozepisovat. „Myslím, že v rámci e-mailu je nejdůležitější popsat vlastní příběh, uvést, jak se díváte na současný stav a co by pro vás manželství znamenalo,“ sdílí svou zkušenost.
Psal i o své babičce. „Je jí dvaaosmdesát a vždycky je nadšená, když jí s mým přítelem, Holanďanem, pošleme pohled nebo jí přivezu naše fotky. Jednou mi řekla, že jediná věc, která je pro ni důležitá, je, zda toho člověka miluji a jsem s ním šťastný. Že je úplně jedno, jestli se jedná o muže nebo ženu,“ uzavírá s tím, že by si partnera rád jednou v Česku vzal. Právě i před zraky babičky a „se vší vážností a důstojností, která se s institucí manželství pojí.“
„Je nesmírně důležité říct vlastní názor lidem, kteří rozhodují o našich životech. Netýká se to jenom manželství pro všechny. Někoho zvolíme, ale ve skutečnosti nevíme, jestli nás opravdu bude zastupovat tak, jak si přejeme,“ myslí si Iva, která si s poslanci a poslankyněmi psala už v minulosti. Šlo tehdy o přiosvojení dítěte v registrovaném partnerství. Uznává, že ze začátku měla divný pocit, že jim píše. Dnes už ne. A ví proč.
„Zrovna před chvílí mi došla odpověď od jedné poslankyně, se kterou si píšu už od toho přiosvojení. Tehdy byla absolutně proti. Po mém prvním e-mailu ohledně manželství už byla nerozhodná, zvažovala ho. Dnes mi napsala, že změnu podpoří,“ raduje se Iva.
Je podle ní důležité mluvit s ostatními o vlastním životě. A uvědomit si, že i když zrovna žádnou odpověď nedostaneme, neznamená to, že poslanec nebo poslankyně e-mail nečetli. Možná, že ne. Ale možná, že ano. „Možná nevědí, co odpovědět, protože přemýšlejí nad tím, zda v tuto chvíli naprosto přehodnotí svůj názor. Možná nemají čas, ale je jim jasné, jak se rozhodnou.“
Iva navíc věří, že svůj postoj by měli vyjádřit i lidé, kterých se téma přímo netýká. „Politici a političky tak získají zpětnou vazbu celé společnosti. A my tím sami sobě dokážeme, že nejsme lhostejní ke svému okolí.“ Lhostejná česká společnost opravdu není; průzkum veřejného mínění letos ukázal, že téměř 75 % lidí je pro to, aby se gay a lesbické páry mohly brát.
Iva často diskutuje i s lidmi ve svém okolí. Uvědomuje si, že vlastně stále opakuje stejné argumenty. „Ale má to smysl. Protože nevysvětlováním dochází k nepochopení. Nepochopením dochází k odmítnutí. Chceme-li, aby nás ostatní pochopili, respektovali a přijali, pak musíme vysvětlovat. Pořád a pořád dokola. Jsem přesvědčená o tom, že se to vyplatí.“
Foto: archiv Jsme fér, Johana Němečková
