Přestože vyrůstala v otevřené rodině, až v jednadvaceti letech Petra nahlas vyslovila, že je lesba. Teprve s partnerkou se stala z uzavřené dívky spokojená, sdílná žena. Tento příběh ukazuje, jak by manželství pro všechny pomohlo nejen párům, které se právě chtějí brát, ale všem LGBT lidem hledajícím sebevědomí a přijetí.
Paní Dagmar má tři dcery. Prostřední z nich, Peťa, byla od malička trochu jiná než její sestry. Už když byla na prvním stupni základní školy, rodiče napadlo, že by Petra mohla mít jinou sexuální orientaci než její sestry. Toto téma pro maminku učitelku nebylo nic nového. Znala manželský pár, v němž se muž až po narození dítěte vyoutoval jako gay. V uzavřené a neinformované společnosti počátku 90. let se nejednalo o ojedinělý případ. Rodina se rozpadla, oba bývalí manželé si našli nové partnery, ale všichni společně i s dětmi pak slavili Vánoce. „Pro mě to byl strašně silný příběh, který mi ukázal, že se na jinou sexuální orientaci dá dívat i jinak než skrz prsty, jak bylo běžné za mého mládí. Začali jsme postupně vnímat, že se to týká i naší rodiny,“ vypráví paní Dagmar.
Peťa byla introvertní dítě, které se rodičům nikdy příliš nesvěřovalo. Se svým tušením tak celé roky čekali, zda se jim dcera vyoutuje nebo si domů rovnou přivede známost. Ona zatím žila osamělý život. V kolektivu byla oblíbená jako tichý pozorovatel, ale nevodila si domů přátele, v autobuse sedávala raději sama. „V našich hovorech jsem se nevyhýbala gay a lesbickým tématům, byly to z mé strany podané ruce, aby Peťa mohla zareagovat, ale ona nikdy nic,“ vzpomíná na smutná léta paní Dagmar.
Peťa občas svoji matku doprovázela do společnosti, kde hrál její strýc na kytaru při folkových večerech. Když jednou zůstali v šesti lidech kolem stolu a byla uvolněná atmosféra, jedna z přítomných žen začala vyprávět o svých kamarádkách lesbách. Koukla přitom na Petru a řekla: „Ony se mezi sebou poznají. A říkaly, že ty prej k nim určitě patříš.“ Přestože násilný coming out bývá traumatizujícím zážitkem, Petra takové pošťouchnutí zřejmě potřebovala. Pokrčila jen rameny: „No, jsem.“ Bylo to poprvé, co své rodině řekla o své orientaci. Bylo jí 21 let.
Péťa s partnerkou Monikou doslova září štěstím a láskou.
Coming outem obavy rodičů neskončily. „Pro tyto lidi je zřejmě těžší se s někým seznámit, navíc Peťa ani nebyla na sociálních sítích. Měli jsme strach, jestli si ji vůbec někdo najde a osloví,“ říká paní Dagmar. Peťa ale už od školních let hraje házenou a ve sportovním oddíle nakonec potkala i svoji partnerku. Monika byla v té době vdaná a svého manžela kvůli Petě opustila, proto její rodina vztah obou dívek zpočátku moc nevítala. Přesto spolu partnerky v říjnu oslaví už dvouleté výročí vztahu a již 14 měsíců bydlí ve společném bytě.
„Ze smutného a nevrlého člověka se stal spokojený člověk. Peťa je teď sdílná, vypráví, co spolu s Monikou prožívají i o co se přou,“ nadšeně popisuje paní Dagmar. Proč se tedy Petra tak dlouho odhodlávala ke coming outu a šlapala si zbytečně po štěstí? „Myslím, že byla smutná z toho, že byla sama. A nebyla si jistá, jak na její coming out zareagujeme. Žijeme pod jednou střechou s jejími prarodiči, druzí bydlí jen kousek od nás. Měla obavy a prostě asi nevěděla, jak na to ostatní zareagují,“ hodnotí celou situaci matka.
Tento příběh je jedním z důvodů, proč česká společnost potřebuje manželství pro všechny. Zahraniční praxe ukazuje, že legální uznání manželství pro gay a lesbické páry má pozitivní vliv na psychickou pohodu LGBT lidí. Pocit přijetí ze strany většinové společnosti pozitivně ovlivňuje sebevědomí především mladých gayů a leseb. V USA po zavedení manželství dokonce klesl počet pokusů o sebevraždu u queer středoškoláků o 14 %, ve Švédsku a Dánsku o 46 %.
Petra dokončuje bakalářské studium oboru zdravotnický záchranář, už přes rok pracuje na částečný úvazek jako zdravotní sestra, aby s partnerkou mohly žít v samostatné domácnosti. Po necelých dvou letech vztahu začínají mluvit i o manželství. Plánují společnou budoucnost a sní o domečku se zahradou. Úřední stvrzení vztahu pro ně tedy bude důležité nejen jako symbol lásky, ale také kvůli společnému majetku.
„Když začaly svatby párů stejného pohlaví, myslela jsem si, že je to prostě manželství. Až později jsem se dozvěděla, že se jim do občanky píše registrovaný/registrovaná. Připadalo mi to stejné, jako když si Němci za druhé světové války značkovali barevně všechny nepřátele říše, gayům a lesbám dávali růžový trojúhelník! Copak každá recepční v hotelu nebo pracovník instituce, v níž uzavíráte nějakou smlouvu, musí hned vědět, jakou máte vztahovou orientaci?“ zlobí se paní Dáša. Jako matka doufá, že než začne být sňatek Petry a Moniky skutečně aktuální, bude v Česku platit manželství pro všechny.
