Příběh Airis a Anastasyi by vydal na film: velké drama, trochu road movie, trochu romantika. Zakázaná láska dvou studentek se nakonec naplnila až v Praze, kam obě uprchly. Až na to, že kdyby byl jejich život skutečně hollywoodským příběhem, byla by na jeho konci svatba.
Airis a Anastasyia pocházejí z Běloruska. Seznámily se, když jim bylo patnáct. Tehdy o homosexualitě nic nevěděly: v Bělorusku se o ní prostě nemluví. Ačkoliv v zemi velmi záhy po pádu železné opony zrušili zákon, který homosexualitu definoval jako trestný čin, dodnes nemají antidiskriminační zákon, neexistuje registrované partnerství. „A v dohledné době ani existovat nebude,“ usmívá se smutně Anastasyia.
„Gayové a lesby nejsou vidět na veřejnosti. Kdyby totiž byli, představovalo by to pro ně ohromné nebezpečí,“ pokračuje. „Výjimkou nejsou zápalné lahve vhozené do oken, fyzické útoky. Že máte jako homosexuál taky nějaká práva? A kdo by je prosazoval? Lidé se příliš bojí státu. A policie radši útok na gaye nebo lesbu zamete pod koberec,“ povzdychne si.
Airis ani Anastasyia nevědí o žádné rodině, která by kladně přijala coming out někoho ze svých členů. „Je to vlastně spíš válka,“ krčí rameny Airis.
Jak to bylo u nich? „Přátelé to vzali dobře, ale rodina ne. Rodiče dělali všechno pro to, aby mě s Anastasyí drželi co nejdál od sebe. Můj otec mi zlomil nohu, abych byla v nemocnici a nemohly jsme se spolu vidět, tam to bylo jednodušší uhlídat. To mi bylo šestnáct,“ vypráví Airis. „Pak na mě zavolal policii: ta mu navrhovala, že mu můžou pomoct tak, že udělají analýzu mojí krve a najdou tam nějaké drogy. V Bělorusku, když jde o drogy, tak je obrovský problém, zůstane to člověku v záznamech a znamená to konečnou, žádný přístup ke vzdělání, k práci, k ničemu.“
Jednání s „vyoutovanými“ gayi a lesbami připomíná v Bělorusku spíš vymítání ďábla, léčba homosexuality elektrošoky je dodnes běžná. „Snažily jsme se prostě jenom přežít,“ vzpomíná Anastasyia.
Kdy se drama začalo lámat do příběhu s happyendem? Šance přišla na konci střední školy. Airis se dostala na vysokou školu do Polska, jelikož má polský původ, nabídka byla součástí repatriace původních polských občanů. Anastasyia ale tuhle možnost neměla.
Odloučení vydržely mladé dívky tři týdny. Pak se Airis vydala za svojí milou stopem schovaná v náklaďáku, na hranicích čekala šest hodin pod plachtou. A pak zase tajně zpátky. V té době už ale měly plán: Airis objevila výzvu k podávání žádostí o stipendia na studium v Praze, kterou vydala česká vláda. Výběrové řízení trvalo rok. A z Běloruska brali jen čtyři zájemce. Přesto se obě přihlásily. A obě nakonec stipendium dostaly.
„Když jsme pak překročily hranice, bylo nám jasné, že už bude všechno dobré. V tranzitním prostoru jsme dostaly vodu a oplatku. Pak jsme se rok učily v Mariánských lázních česky,“ vzpomínají dívky. Jejich čeština je bezchybná.
Sen se oběma dívkám splnil. Jsou spolu, v České republice, studují na Karlově univerzitě, obě dokonce stejnou přírodovědeckou fakultu, obor medicínské chemie.
Obě by se chtěly věnovat vědě, i když přiznávají, že tady se jejich směry trochu rozcházejí. Zatímco Airis by se chtěla zaměřit na organickou chemii, syntézu nových léčiv a zejména vývoj léků proti rakovině, Anastasyia míří spíše anorganickým směrem, k radioléčbě a nukleární chemii. To je ale jediná cesta, kde připouštějí jisté odloučení. Jinak plánují být nadále spolu.
Proč zrovna Česká republika? Šlo jen o stipendium v blízké slovanské zemi? „Já měla dědečka, měla jsem ho moc ráda, a on měl psa, který se jmenoval Praga. Babička s dědečkem sledovali zprávy o sametové revoluci v Česku a moc tomu fandili. Díky nim jsem si řekla, že tu chci žít,“ říká Anastasyia.
A Airis se přidává: „Byla jsem v Praze před deseti lety reprezentovat na biologické olympiádě. Tehdy jsem stála na Karlově mostě a říkala jsem si, že tady budu bydlet. Teď jsem tu. Splněný sen. Líbí se mi, že můžu jít do květinářství a nemusím si vymýšlet žádnou historku o nemocné tetě, ale že můžu prostě říct, že vybírám květinu, která by se nejvíc hodila k něžné pleti mojí přítelkyně.“
Anastasyia zase obdivuje české rodiny. „Byly pro mě překvapením. Jak jsou krásné! Všichni o sebe vzájemně pečují, přístup k dětem je tu mnohem citlivější, víc respektující, pečují o něj oba rodiče, nejenom ženy, jak je to běžné u nás.“ Proč by se chtěly vzít? Právě kvůli rodině a dětem – aby jednou mohly ty svoje vychovávat v jistotě.
Foto: archiv Airis a Anastasyii / Instagram
Slovensko v pátek 26. září 2025 znovu změnilo Ústavu – po vzoru Ruska ještě tvrději omezuje práva stejnopohlavních párů i celé společnosti. Česko může být další. Nesmíme to dopustit. 3. a 4. října kroužkujte pro rovnoprávnost podle předvolebního průzkumu Jsme fér.
