Anička a Klára se seznámily v protiatomovém krytu. „Klára v Brně pracovala pro filmový festival Mezipatra, kde se jednou promítalo právě v krytu. Byla tam hafo kosa a Klára tam mimo jiné vařila čaj s rumem. Tehdy jsem si ji vyhlídla, ale ještě se toho stalo hodně, než jsme spolu skončily,“ vzpomíná Anička. Jsou spolu už pět let.

Ani jedna z nich prý v životě moc nepočítala s tím, že bude mít „svatbu“ – ostatně to není tak dávno, co pro české gaye a lesby byly legální svazky nemyslitelné –, ale slovo dalo slovo a předloni se holky zasnoubily. „Klára tvrdí, že jsem o ruku požádala já ji. Já zase, že ona mě,“ směje se Anička.

Ony, jejich kamarádi i rodiny mluví o svatbě, i když něco takového jim zákon ve skutečnosti neumožňuje. Můžou se pouze registrovat. „Pro mě má vstup do registrovaného partnerství smysl. Jsme obě holky, takže můžeme docela jednoduše založit rodinu, a hlavně se můžeme starat jedna o druhou. Nebudeme po státu vyžadovat, aby se o nás staral jako o jednotlivce. Už to je podle mě důvod, abychom měly stejná práva a povinnosti jako v manželství,“ říká Klára.

Džíny, trička a pořadové číslo 193

Bohužel tomu tak ještě není, mezi manželstvím a registrací jsou desítky rozdílů. Začíná to už u samotného „obřadu“. Ve středu holky vyrazily v džínách a tričku na brněnský úřad. Bez kytice, bez prstýnků, bez svědků. Jen s malým rodinným doprovodem.

„Mně ta registrace přišla až absurdní,“ říká bez obalu Klářina maminka Jaroslava. „Přišly jsme na úřad, kde se berou lístečky třeba na to, že chcete vystavit novou občanku nebo registrovat auto. Dcera zmáčkla tlačítko 'registrace partnerů', vyšlo pořadové číslo a pak jsme čekaly. Spolu s lidmi, co si tam přišli vyřídit nějaký jiný správní úkon.“

Když úřednice vyvolala číslo 193, šly obě budoucí partnerky za zavřené dveře samy. „My ostatní jsme tam vůbec neměli přístup,“ podotýká smutně Jaroslava. „Měla jsem z toho pocit strašný dehonestace vztahu dvou lidí.“ Stvrzení lásky by podle ní mělo být slavnostní. „Mělo by mít vždycky nějakou úroveň. Takže když nám to neudělaly slavnostní úřady, udělali jsme si to slavnostní my.“

I když je to baba s babou

V sobotu tak Anička s Klárou vyrazily do Brumova Bylnice, kde všechno pořádně oslavily. V bílých šatech, s něčím modrým, něčím půjčeným, něčím starým i něčím novým. S desítkami hostů, společným krájením dortu i házením kytic. A samozřejmě s obřadem, který sice před zákonem nic neznamená, ale ze symbolického hlediska znamená hodně. Proto si ho takhle „nafejkuje“ mnoho gay a lesbických párů.

„Je to svatba, i když je to baba s babou,“ ptá se Honza, táta Aničky. Je i není. Párů, které se stejně jako holky z Brna rozhodnou, že si to udělají hezké, je spousta. Bohužel tak zatím musí činit úřadům navzdory. Jen kvůli jedné maličkosti – že nejsou hetero.

„Na prstýncích budeme mít dnešní datum a ne tu úředničinu,“ říká Klára a Anička ji doplňuje: „Takhle můžeme všechno oslavit s rodinou, známými, s lidmi, na kterých nám záleží.“ Na svatbu-nesvatbu ji přišli podpořit i kolegové a kolegyně z policejního sboru, kterého je členkou.

„Každá máme svou rodinu, svoje kamarády a okruh známých,“ doplňuje Klára. „Tady jsme je vlastně měly šanci seznámit mezi sebou. Pro mě to je právě o tom, že přijmu Aniččinu rodinu do svého života, její kamarády do svého okruhu.“

A když už se všichni tak pěkně sešli a promísili, došlo i na další hezkou tradici: házení kytice. Chytila ji Klářina sestra Juliána. Tak třeba příště na její svatbě! Bude se lišit zase jen v jednom detailu: Juliána a její kluk Vojta jsou hetero.

Foto: archiv Aničky a Kláry