Partnery jsou už patnáct let, žijí spolu v útulném bytě v centru Prahy v harmonickém a naplněném vztahu. Cesta k takto poklidnému životu ale nebyla snadná a oba si z ní odnesli mnoho těžkých zkušeností. Jaký je příběh Petra Záhorského a Libora Krišpína?
„Petr byl šťastný, že si našel svoji přirozenost, že jsme spolu, vytváříme si svůj domov. Na druhou stranu to ale bylo s jeho rodinou těžké. Čtyřiadvacet let žil ve spokojeném manželství, s manželkou byli za vzor všem přátelům, spořádaní, silně katolicky založení,“ popisuje Libor Krišpín dřívější rodinný život svého partnera Petra Karla Záhorského, otce pěti dětí, který přes více než dvacet let skrýval před světem svou orientaci. Nyní jsou už patnáct let spolu a žijí v útulném bytě v centru Prahy v harmonickém a naplněném vztahu. Čas od času společně hlídají Petrova vnoučata a také vychovávají dvouměsíční štěně labradorského retrívra. Zdá se, že jsou oba dva konečně šťastní. Cesta ke spokojenému životu ale nebyla jednoduchá ani pro jednoho z nich.
Petr se před patnácti lety rozvedl se svou manželkou, se kterou měl v té době pět synů. Petrův coming out byl pro jeho okolí jako blesk z čistého nebe. Pro něj však byla jeho homosexualita dlouho skrývanou pravdou, s níž bojoval. Až jednoho dne se rozhodl, že už na to nemá sílu a že nechce dál žít v sice harmonickém, ale neuspokojivém svazku se ženou. Celý svůj dosavadní dospělý život se cítil frustrovaně, neustále ho trápilo špatné svědomí. V pětačtyřiceti konečně našel sílu k velkému kroku a rozhodl se vyjít s pravdou ven. Rozchod s manželkou byl však pro obě strany velmi náročný.
První tři děti byly v té době už dospělé a s coming outem svého otce se vyrovnaly docela snadno. Pro manželku to ale byl neuvěřitelně těžký životní moment a s nejmladšími dvěma syny se Petr brzy po rozvodu přestal vídat, protože setkávání s nimi muselo probíhat vždy v její přítomnosti. Po čase od těchto setkání mlčky upustili. „Pokud nemůžete s dětmi svobodně hovořit a předávat jim bezprostředně své životní zkušenosti a jste v jejich společnosti pouze bezvýznamnou, méněcennou loutkou, nemůže vás to nikterak naplnit a takto ‚mrtvý‘ otec ani nemůže dětem nic přinést. Takže komunikace s dětmi prakticky neexistovala téměř 15 let. Netuším, jakým způsobem se s tím oni dva vyrovnali. S jedním z nich už jsem v kontaktu a máme mezi sebou docela dobrý vztah, ta prohlubeň mezi námi ale je – nekomunikovali jsme spolu od jeho pěti až do dvaceti let. Máme si alespoň pořád o čem povídat, občas spolu sedíme třeba čtyři hodiny v hospodě, mluvíme spolu a poznáváme jeden druhého,“ říká Petr, zároveň však přiznává, že přetrvávající nevraživost mezi ním a jeho manželkou neblaze ovlivňuje všechny členy rodiny. „Myslím si, že to dopadá na všechny a trpí tím. Když jsou děti s mámou, nesmí o mně mluvit a vím, že je to všechny moc trápí,“ říká.
Heterosexuální manželství sice Petrovi dalo pět milovaných synů a neméně milovaná vnoučata, nicméně život ve lži, jak o tom často hovoří, se těžce podepisoval nejen na jeho psychickém, ale i zdravotním stavu. „Petr prodělal resekci štítné žlázy, potom přišel zhoubný nádor prostaty. Protože jsem zdravotník, měl jsem možnost zajistit mu skutečně bezchybnou zdravotní péči. Navíc jsem se nikdy nesetkal s tím, že by mě lékaři nechtěli informovat o jeho zdravotním stavu, ačkoliv nejsme manželé. Máme štěstí. Vůbec si neumím představit, jak hrozné to je pro lidi bez těchto možností,“ říká Libor. Petr o svých zdravotních komplikacích hovoří jako o důsledku celoživotního stresu, který eskaloval v době rozchodu s manželkou. Během léčby byl jeho největší oporou právě Libor, který se všemožně snažil, aby byla léčba co nejefektivnější a aby přišla co nejdříve. Jeho role v Petrově životě byla v době onemocnění klíčová.
Ani Libora však dopad partnerových těžkých životních peripetií neminul. Vlivem stresu a složité rodinné situace se upnul k alkoholu, a ačkoliv byl od mládí prakticky abstinent, neustálý stres jej zlomil, stal se závislým. „Léčil jsem se, naštěstí úspěšně, ale stále je to boj, stále se musím mít na pozoru. Přišly těžké chvíle, ale teď už je to všechno v pořádku. Pořídili jsme si psa a s Petrovými vnoučaty se vídáme velmi často. Pro ně jsem Libor, vědí, kdo jsem, žádnému z nich nepřijde divné, že jejich dědeček žije s mužem, je to asi tím, že je to pro ně již naprosto přirozené a takhle tu situaci vnímají od narození – doufáme, že pozitivně.“
Svůj dobrý vztah s dětmi si Petr Záhorský vysvětluje tím, že je vychoval v harmonickém a přátelském vztahu s bývalou manželkou. Přátelé, kteří se s rodinou Záhorských stýkali ještě před Petrovým coming outem, se jej často ptali, proč se rozhodl přivést se svou ženou na svět i dvojčata. Proč vlastně vůbec děti měl, když celý život věděl, že je homosexuál. „Nešel jsem s tím ven, protože jsem se za to, jaký jsem, styděl. Připadal jsem si nemocný. Navíc v té době, v sedmdesátých a osmdesátých letech, to prostě nebylo možné. Současně jsem ale měl velmi silný otcovský pud. Vždycky jsem chtěl mít děti, svoje děti. Když manželka otěhotněla, byl jsem za to pánu Bohu vděčný. Každé další dítě pro mě zároveň znamenalo odsunutí toho přiznání si, že jsem homosexuál. Obrovský cit, který jsem k dětem choval, to prostě přehlušil. Když jsme čekali dvojčata, byla to pro mě úžasně pozitivní zpráva. Navíc se stavím proti interrupcím (mimo závažné důvody). Moje děti pro mě byly a jsou tím nejdůležitějším,“ říká Petr.
Všichni Petrovi synové jsou dnes již dospělí, někteří z nich už mají vlastní děti a ty s dědečkem a jeho partnerem tráví spoustu času. „Nějakou dobu ty děti nacházely cestu i ke mně, ale teď je ta situace prostě pohodová. Jeden ze synů, Štěpán, bydlí přes dvorek, vidíme si do oken. S otcem má velmi dobrý vztah, stejně jako zbývající dva nejstarší synové. Poslední dva, dvojčata, se s Petrem dlouho neviděli kvůli komplikovanému vztahu s jeho bývalou manželkou, ale snad se to časem zlepší,“ doufá Libor.
Petr s Liborem nežijí v registrovaném partnerství. Petr je hluboce věřící člověk, a protože se ženil v kostele, ale rozváděl občansky, necítí se být skutečně rozvedený. „To by mě musel rozvést papež,“ říká. „My to spolu máme tak, že si prostě věříme. Petr pro případ úmrtí uzavřel pojistku, ve které jsem oprávněnou osobou, a co se týče dětí, tak vím, že jsou natolik slušné, že by se ode mě určitě neodvrátily,“ popisuje Libor pevný vztah s Petrem. To nejhorší už mají zřejmě za sebou. Život se uklidnil, oba dva jsou spolu velmi šťastní. A ačkoliv propast mezi Petrem a jeho bývalou manželkou stále existuje a ovlivňuje život všech členů rodiny, partneři si hlavně váží toho, co mají: zdraví, rodinu a konečně spokojený život.
Fotografie: Laura Pecíková
Český Parlament letos schválil "partnerství" pro stejnopohlavní páry, namísto rovnoprávného manželství. Je rozdělování lidí do dvou kategorií jen podle toho, koho milují, protiústavní? Ústavní soud Rakouska, Ústavní soud Slovinska a Nejvyšší soud USA na tuto otázku odpověděly, že ano. Můžeme se jejich úvahami inspirovat i my? Pro časopis Soukromé právo vydavatelství Wolters Kluwer (číslo 9/2024) připravila naše právnička Adéla Horáková druhou část své právní analýzy. První část analýzy se ohlédla za legislativními pokusy od roku 1989. Druhá část analýzy se dívá do budoucna a na možnost ochrany našich ústavně zaručených práv a svobod.
V průzkumu iniciativy Jsme fér mezi kandidáty a kandidátkami ve volbách do třetiny Senátu Parlamentu ČR odpovědělo zatím celkem 73 z téměř 150 oslovených. U dalších 40 kandidujících byly postoje zjištěny z veřejných zdrojů nebo z předchozí komunikace. Z celkového počtu 103 známých postojů by 43 kandidujících podpořilo rovnoprávné manželství pro stejnopohlavní páry, včetně práva společně osvojit děti. Naopak 45 kandidátů odpovědělo negativně a 16 nemá jednoznačný názor.
