V Nizozemsku se nad manželstvím pro gaye a lesby už nikdo nepozastavuje, na Slovensku ho zato zakazuje ústava. Malta byla donedávna velmi konzervativní, teď jako patnáctá země v Evropě manželství pro všechny přijala. Dožene ji časem i zbytek Evropy?
Co se týče pohledu na sňatky dvou mužů nebo dvou žen, je mapa Evropy velice barevná. Manželství v původním slova smyslu (tedy ne některý druh státem uznaného partnerství) mohou gayové a lesby zatím uzavřít v patnácti zemích. Pionýrem bylo Nizozemsko, které manželství pro všechny umožnilo už v roce 2001.
Postupně následovala Belgie, Španělsko, Norsko, Švédsko, Portugalsko, Island, Dánsko, Francie, Velká Británie (kromě Severního Irska), Lucembursko a Irsko. Nejčerstvějšími přírůstky jsou pak Finsko, kde je manželství pro všechny legální od března 2017, a Německo spolu s Maltou. I tam vstoupí příslušné zákony v platnost ještě letos.
Kampaň za manželství pro všechny teď probíhá v Rakousku pod názvem Ehe Gleich: jeho osud je závislý na výsledku podzimních voleb. Mohlo by se zdát, že kulturní blízkost s Německem přijetí zákona urychlí, ale například co do přijetí registrovaného partnerství mělo Rakousko oproti Německu devět let „zpoždění“.
Kampaně a snahy o manželství pro všechny běží současně nejen v Česku, ale třeba i v Itálii, Švýcarsku a dalších evropských zemích.
Zpráva Evropské komise o diskriminaci v EU, která vyšla v říjnu 2015, sledovala mimo jiné vývoj veřejného mínění v otázce legalizace manželství pro všechny. Ukázala, že ve všech evropských zemích, které ho už přijaly, došlo mezi lety 2006 až 2015 k výraznému nárůstu podpory.
Celkově lze říci, že nejliberálnější postoj k právu gay a lesbických párů na manželství měly již v roce 2006 zejména země s protestantskou kulturní tradicí, případně s většinově ateistickým obyvatelstvem – Nizozemsko a severské země. Opačný trend lze naopak vypozorovat v zemích s větší mírou religiozity a větším podílem obyvatel s katolickým vyznáním. Patří mezi ně Španělsko, Portugalsko, Irsko, Francie.
Za posledních 11 let ale podpora manželství pro všechny dramaticky vzrostla, a to v rámci celé Evropské unie. Ve třinácti zemích EU, které už ho přijaly, je momentálně pro více než polovina obyvatel. Nejradikálnější posun směrem k podpoře manželství pro všechny se dá pozorovat na Maltě, kde ho v roce 2006 podporovalo pouhých 18 procent respondentů, přičemž v roce 2015 se jejich počet vyšplhal na více než 60 procent.
Nejtěsnější většina je naopak viditelná v Portugalsku. Podle nejaktuálnějšího průzkumu by manželství gayům a lesbám umožnilo 52 procent Portugalců, zatímco 48 procent by bylo proti. A to navzdory faktu, že zákon, který manželství pro všechny umožňuje, v zemi platí již více než pět let.
Tam, kde mělo manželství pro všechny těsnou podporu, vyvolávalo její uzákonění také větší rozpory ve společnosti, vedlo i k protestům a demonstracím. Jako první se s tímto fenoménem setkalo katolické Španělsko, kde podle policejních odhadů proti záměru socialistického premiéra José Zapatera protestovalo více než sto tisíc lidí. Organizátoři protestů dokonce uvádějí, že se jejich počet pohyboval v řádu 1,5 milionu.
Tou dobou přitom zákon podporovalo více než 60 procent Španělů. Ani po pádu Zapaterovy vlády se jej konzervativní Lidová strana, která jej dříve odmítala, nepokusila zrušit. Jediné, k čemu došlo, bylo potvrzení jeho ústavnosti.
I v Portugalsku manželství pro všechny narazilo na určitý odpor z řad veřejnosti. Možná by byl eskaloval ve větší nepokoje, ale „pomohl“ mu zákaz adopcí pro manžely stejného pohlaví, který byl jeho součástí. V roce 2016 byl zákaz nicméně zrušen.
K vyjmutí adopce naopak nedošlo v roce 2013 ve Francii, kde odpůrci nového zákona, demonstranti Manifestu za všechny („La Manif Pour Tous“), zablokovali dopravu na Champs-Élysées a policie na ně dokonce musela použít slzný plyn. Francouze více než manželství pro všechny („marriage pour tous“) rozdělovaly právě adopce dětí homosexuálními páry.
V době, kdy se zákon o manželství pro všechny projednával ve Francii a kdy se Paříž otřásala pod náporem demonstrantů, se stejný zákon projednával i ve Velké Británii. Tam jej naopak od socialistického prezidenta Hollanda prosazoval konzervativní premiér David Cameron.
Ve Francii, kde byla atmosféra napjatější, vlastně většina lidí zákon podporovala, byť pouze 53 procent z nich souhlasilo s tím, aby homosexuální páry mohly adoptovat děti. Ve Velké Británii byla naopak veřejná podpora manželství pro všechny diskutabilní, dokonce se v průzkumech někdy dostala pod 50 procent. Vyjma internetové petice Coalition for Marriage se proti němu ale nikdy nezrodila masová antikampaň.
Podle průzkumu IFOP ze srpna 2016 by bylo 65 procent Francouzů proti zrušení zákona o manželství pro všechny, které později slibovala šéfka Národní fronty Marine Le Pen. Tu ve volbách porazil centristický kandidát Emmanuel Macron, ale i kdyby nakonec prezidentkou byla, lze téměř s jistotou prohlásit, že by opravdové zrušení zákona bylo vyloučené. Měla by totiž nedostatečnou podporu v parlamentu, a tedy jen omezené možnosti prosazovat celý svůj volební program.
V dalších zemích, ať už v rámci EU nebo mimo ni (Norsko, Island), se pak manželství pro všechny prosazovalo téměř hladce. V katolickém Irsku jej dokonce neprosadili prostřednictvím běžného legislativního procesu, nýbrž prostřednictvím plebiscitu, kdy si sám irský lid ústavní definici manželství pro všechny odhlasoval.
Bude Česko následovat patnáct evropských zemí, které už manželství pro všechny přijaly? Pomoci tomu může každý z nás – třeba tím, kterou stranu podpoří v říjnových volbách a které kandidáty bude kroužkovat. Náš cíl? Parlament férový k LGBT lidem i k jejich rodinám.
Foto: Alf van Beem / Wikimedia Commons
