Být matkou homosexuálního syna na malém městě může být těžší než v anonymní Praze. V jihomoravském městečku ovšem žije hrdá matka, která by mohla být mnoha rodičům vzorem v tom, jak přijmout odlišnost dítěte. Navíc bojuje za manželství LGBT párů.
„Jestli jste teplý nebo třeba tlustý, to je přece úplně jedno,“ směje se energická Olga Kelemenová. Podnikatelka a majitelka pohřební služby z menšího moravského města má syna Pepu. To, že je gay, řekl otevřeně před pěti lety, když mu bylo patnáct. Matka už to pochopitelně tušila.
„Když se mě na něj někdo zeptá, s hlavou vzhůru odpovím: Ano, můj syn je gay! Je ve svém životě šťastný, má skvělého přítele, který byl plnohodnotně přijatý celou rodinou. A to, že žijeme na malém městě, ještě znásobuje to, že ho lidé znají a berou ho takového, jaký je,“ vysvětluje matka, která má jasno i v tom, že registrované partnerství nestačí. S nadějí čeká na uzákonění skutečného manželství pro syna a jeho partnera.
Ne každý rodič dokáže přijmout homosexualitu svého dítěte bez pochybností a s takovou láskou jako paní Kelemenová. Pepův otec synovo přiznání nezvládl. „Veškerý kontakt s ním přerušil. My ale jako rodina držíme při sobě. Myslím si, že ztrátu otce syn nijak nepociťuje, máme spolu krásný vztah,“ odpovídá Olga na otázku po reakci svého bývalého manžela.
Navíc svět není černobílý – tahle rodina je široká, z bývalého vztahu měl Pepův otec ještě další děti, a ty jsou paradoxně k Pepovi vstřícnější. „Hlavně nejstarší Goran, který žije v Rakousku, jako by byl taky můj,“ směje se hrdá máma.
Jít s barvou ven ve velkém anonymním městě je jednodušší než se otevřeně hlásit k homosexualitě někde, kde se všichni alespoň od vidění znají. „Můj syn byl vždy společenský, veselý a velmi oblíbený, takže to, jestli je nebo není gay, ve městě nevzbudilo vůbec žádné rozčarování. Lidé ho stále berou jako báječného člověka, který má srdce na pravém místě. Jediné negativum v jeho gay životě byla asi ta reakce otce,“ popisuje paní Kelemenová.
Ve firmě své matky působí Pepa jako pomocník a řečník, nikdy se nestalo, že by kdokoliv na jeho orientaci upozornil nebo s ní měl problém. „Nemám potřebu se s čímkoliv ve svém životě skrývat, protože to jsem já a to je moje rodina.“
Zatímco nejstarší Goran má už dvě dcery, na vlastní vnouče se paní Kelemenová zatím příliš těšit nemůže. „Chtěla bych být babičkou! A je mně jedno, zda bude vnouče vlastní či adoptované, hlavně aby bylo šťastné,“ vysvětluje.
Proč je zastánkyní manželských LGBT svazků? „Tihle lidé si svoji orientaci nevybrali a měli by mít stejná práva jako ostatní. Většina velkých zastánců tradiční rodiny se stejně neřídí desaterem, jedou na jakési falešné vlně hraní si na ideální rodinu. Gay komunita má ten život už tak sám o sobě složitý. Cesta ke vztahu je pro ně trnitější, což ale může znamenat i to, že jejich svazky mohou být pevnější a kvalitnější než hetero svazky,“ uzavírá paní Kelemenová.
Taky věříte, že u nás dozrál čas na manželství pro všechny? Pomoci tomu může každý z nás. Třeba tím, že podepíše petici, která žádá o jeho uzákonění. Do 1. máje máme v plánu nasbírat 50 000 podpisů, které pak předložíme Poslanecké sněmovně. Přidejte i ten svůj!
Foto: archiv Olgy Kelemenové
