Jihoafrická republika platí za nejvyspělejší a nejstabilnější ekonomiku afrického kontinentu. Je to také země s nechvalně známou minulosti, politika rasové segregace tam skončila až v půlce 90. let. V roce 2006 se však stala pátou zemí, která umožnila manželství i gay a lesbickým párům.
V období apartheidu neměli na růžích ustláno ani jihoafričtí gayové a lesby. Homosexualita byla trestána až sedmi lety vězení. Navzdory represím ze strany vlády se však LGBT Jihoafričané a Jihoafričanky nemohli shodnout na tom, zda svůj boj sloučí právě s bojem proti apartheidu. Část z nich v té době oficiální politiku podporovala. Nakonec si ale tamní gayové a lesby uvědomili, že lidská práva jsou univerzální, a svůj boj s bojem proti apartheidu sloučili.
Konec rasové segregace se dá neoficiálně datovat do roku 1989, kdy se prezidentem země stal Frederik Willem de Klerk. Následovalo propuštění vězněného Nelsona Mandely, několik let vyjednávání a první demokratické volby, které se odehrály 27. dubna 1994. Právě toto datum se považuje za oficiální konec apartheidu.
Antidiskriminační politika, které se dočkali černí Afričané, se nakonec v devadesátých letech dotkla i LGBT menšiny. Ústavní změny jí dokonce právo na ochranu před diskriminací přiznaly jako první na světě. V té době už se také v zemi pravidelně konaly pochody hrdosti pride, první se v Johannesburgu konal už v říjnu 1990.
Boj za právo jihoafrických gay a lesbických párů na to, aby se mohly brát, pak sahá do roku 2002. Partnerky Marié Fourie a Cecelia Bonthyus se o něj tehdy rozhodly soudit, a to rovnou s Ministerstvem vnitra.
Měly sice podporu organizace Lesbian and Gay Equality Project (LGEP), ale nejvyšší soud v Pretorii se jejich případem odmítl zabývat s tím, že není v jeho kompetenci zrušit stávající zákon o manželství. Odkázal je na jihoafrický ústavní soud. A tím to nekončilo – ústavní soud dvojici poslal až na nejvyšší odvolací soud v Bloemfonteinu.
Až ten jim v roce 2004 dal za pravdu. Potvrdil, že jihoafrická ústava garantuje právo na uzavření manželství všem párům bez ohledu na pohlaví a sexuální orientaci. Stěžovatelky ovšem původně ústavnost zákona o manželství nenapadly, a tak jejich žaloba nestačila na to, aby zrušila stávající právní úpravu. Ústavní soud nicméně potvrdil, že by se kauza dala vyřešit přijetím konkrétního zákona, který by manželství gay a lesbickým párům zpřístupnil.
Jihoafrická vláda se proti rozhodnutí nejvyššího odvolacího soudu odvolala s tím, že by redefinice manželství měla spadat do výhradní kompetence parlamentu. Do odvolací žaloby se nakonec zapojily i Fourié a Bonthyus a svou vlastní žalobu pak podala i neziskovka LGEP.
1. prosince 2005 jihoafrický ústavní soud jednomyslně potvrdil, že výlučnost manželství jako svazku muže a ženy je neústavní, a dal parlamentu jeden rok na přijetí příslušných zákonných změn.
V srpnu následujícího rok jihoafrická vláda předložila návrh zákona o registrovaném partnerství. Gay a lesbickým párům by byl garantoval veškerá práva a povinnosti vyplývající z manželství – vyjma užívání tohoto názvu. Šlo o klasický vzorec „práva ano, manželství ne“, který aktuálně navrhují i někteří čeští politici a političky.
Ústavní právníci v Jihoafrické republice ovšem už tou dobou varovali, že takové řešení nekoliduje s nálezem jihoafrického ústavního soudu. Návrh navíc vyvolal odpor v řadách jihoafrické LGBT komunity a jejích příznivců a příznivkyň. Nakonec tedy politici a političky přijali pozměňovací návrh, který všem párům umožňuje svobodu volby: mohou si vybrat, zda chtějí, aby se jejich svazek nazýval manželstvím, nebo registrovaným partnerstvím.
Národní shromáždění tento návrh přijalo 14. listopadu 2006 v poměru hlasů 229:41. O dva týdny později ho přijala i Národní rada provincií v poměru hlasů 36:11. Hned následující den jej podepsala jihoafrická viceprezidentka Phumzile Mlambo-Ngcuka.
Účinným se stal 30. listopadu 2006 a Jihoafrická republika se tak po Nizozemsku, Belgii, Španělsku a Kanadě stala pátou zemí světa, která manželství pro všechny umožnila. Dosud je v tomto ohledu také africkým unikátem.
„Celý zákon má kořeny v mnohaletém boji. Naše země si nemůže dovolit být vězněm předsudků, které do moderní společnosti nepatří,“ řekl během přijímání zákona tehdejší jihoafrický ministr obrany Mosiuoa Lekota. „Je jenom na nás, abychom budoucím generacím zanechali společnost, která bude demokratičtější a tolerantnější než ta, ve které jsme žili my.“
Foto: Facebook Johannesburg Pride
