První legalizované manželství pro všechny letos slaví dvacetiny. V zemi, která dodnes platí za jednu z nejprogresivnějších, co se lidských práv týče, zákon prošel pouhé dva roky poté, co tam zavedli registrované partnerství.
V roce 2001 se Nizozemsko rozhodlo umožnit gay a lesbickým párům uzavírat sňatky a adoptovat děti. Jednalo se o vyvrcholení dlouholetého boje za práva LGBT lidí, který v zemi tulipánů, goudy a větrných mlýnů sahá až do 40. let minulého století.
Homosexuální pohlavní styk je v zemi dokonce legální už od roku 1811, od doby po vpádu Napoleonovy armády. A co se týče úrovně LGBT práv, ať už v oblasti právní nebo sociální, platí Nizozemsko dodnes za jednu z nejvyspělejších a nejliberálnějších zemí světa.
Ve většině západního světa byla existence podobných organizací nemyslitelná až do doby Stonewallských nepokojů v roce 1969. V Nizozemsku to bylo trochu jinak. První tamní organizace, která se na LGBT tématiku zaměřila, byla založena v roce 1946. Spolu s COC Nederland vzniklo také komunitní centrum, Shakespeare Club. I když zatím existovalo v jisté ilegalitě, bylo pořád důstojným místem k setkávání.
Na přelomu 60. a 70. let se činnost LGBT organizací v zemi začala stávat čím dál víc legitimní. Díky vyškrtnutí homosexuality ze seznamu nemocí a zrušení rozdílného věku způsobilosti k pohlavnímu styku se nizozemská společnost pomalu a jistě přestávala dívat na gaye a lesby jako na devianty. Díky tomu mohly být zahájeny první diskuze na téma registrovaného partnerství, potažmo manželství pro všechny.
První krok, ke kterému se Nizozemsko odhodlalo, byla legalizace registrovaného partnerství (geregistreerd partnerschap) se všemi právy a povinnostmi, která vyplývají z manželství, v roce 1998. Stalo se tak druhou zemí, která svým občanům a občankám tuto možnost nabídla, první bylo Dánsko v roce 1989.
Pomyslné závody nakonec Nizozemsko přece vyhrálo. Jako první totiž úspěšné prosadilo manželství pro všechny. Zásluhu na tom má mimo jiné fakt, že se v době příslušných diskuzí na vládě nepodílela Křesťanskodemokratická výzva (CDA), tedy strana, která byla výrazně proti.
Oběma komorami nizozemského parlamentu prošel zákon v roce 2000, účinným se stal 1. dubna 2001. Nebyl to žádný apríl. „Manželství je trvalý a dobrovolný svazek dvou osob různého či stejného pohlaví,“ píše se od té doby v tamním zákoníku.
Gay a lesbické páry tam za určitých okolností můžou uzavřít i církevní sňatek a brát se mohou také v Karibském Nizozemsku (Bonaire, Sabba a Svatý Eustach). Zákon však zatím neplatí ve třech zemích Nizozemského království: na Arubě, Curaçau a Svatém Martinovi.
Foto: Jeroen Ploeger / Facebook Pride Amsterdam
V průzkumu iniciativy Jsme fér mezi kandidáty a kandidátkami ve volbách do třetiny Senátu Parlamentu ČR odpovědělo zatím celkem 73 z téměř 150 oslovených. U dalších 40 kandidujících byly postoje zjištěny z veřejných zdrojů nebo z předchozí komunikace. Z celkového počtu 103 známých postojů by 43 kandidujících podpořilo rovnoprávné manželství pro stejnopohlavní páry, včetně práva společně osvojit děti. Naopak 45 kandidátů odpovědělo negativně a 16 nemá jednoznačný názor.
Český Parlament letos schválil "partnerství" pro stejnopohlavní páry, namísto rovnoprávného manželství. Jak se to stalo a proč se Česká republika stále vyhýbá plné rovnoprávnosti pro všechny páry? Pro časopis Soukromé právo vydavatelství Wolters Kluwer (letní dvojčíslo 7-8/2024) připravila naše právnička Adéla Horáková právní analýzu. První část je ohlédnutí za celou cestou od roku 1989 do současnosti.
