Časy se mění, česká společnost je na sňatky homosexuálních párů připravena. Stát by ji měl následovat, píše ve svém komentáři pro Lidové noviny veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová. Přečtěte si celý text.
Byly časy, kdy lidé museli žádat souhlas vrchnosti, aby mohli vstoupit do manželství. Tato povinnost zanikla společně s nevolnictvím v roce 1781. Do té doby bylo manželství pro některé chudé lidi zapovězeno. Tyto časy už jsou pryč. Byly také časy, kdy ženy nemohly pracovat bez souhlasu manžela. Kdy manželství nebylo partnerstvím, ale správou muže nad ženou. Byly také časy, kdy nebylo možné manželství oficiálně ukončit.
Nic z toho si už dnes neumíme představit. Z manželství se stal dobrovolný a rovnoprávný svazek dvou lidí, kteří ho současně mohou vypovědět. Zároveň také zájem o manželství soustavně klesá. Polovina manželství se během pár let rozvede. Tato fakta a čísla už přitom dlouho nikoho nevzrušují ani nepohoršují, protože se z manželství stala soukromá záležitost. Symbolický akt spojení a vytyčení hranic dvou lidí, nad nimiž má stát omezenou kontrolu. Dokonce i autoritářské režimy respektují hranice manželství a uznávají práva sezdaných vůči sobě navzájem.
Ani to už však v České republice dnes příliš nevnímáme. Na existenci manželství jsme všichni tak trochu zapomněli. Znovu o něm přemýšlet nás donutil poslanecký návrh, jehož cílem je zpřístupnit manželství stejnopohlavním párům.
Debata okolo tohoto návrhu ukázala, že argumenty proti němu jsou prázdné. Neopírají se o nic, co by souviselo se světem, v němž dnes žijeme. Stěží se ohánět svátostí manželství, když už je manželství desítky let nesvaté. Těžko se ohánět tradicemi, které bylo nutné naopak bořit, aby bylo manželství přístupné všem.
Neobstojí pak rozhodně ani argument, že stejnopohlavní sňatky ohrožují tradiční rodinu. Rodiny jsou ohroženy dlouhodobě a úplně jinými věcmi, jako jsou například riziko chudoby, nedostatek školek nebo chybějící bydlení.
Už dlouho rodina a manželství souvisí jen velmi volně. Polovina dětí se v České republice narodí mimo manželství. Zdánlivě v tomto sledujeme trend západní Evropy. Bližší pohled na vzdělání – především základní – a regiony svobodných matek však ukazuje, že se často nejedná o akt svobodné volby, ale spíše o důsledky sociální a ekonomické. Znovu tedy – pokud chce někdo bránit tradiční rodinu, pak by se měl zabývat sociální situací rodin, což je mnohem náročnější než určovat, kdo smí a nesmí manželství uzavřít.
Stejně tak platí, že pokud chce někdo podpořit vyšší porodnost, těžko tak učiní obranou manželství muže a ženy. Nejvyšší porodnosti se v Evropě těší státy sociální a liberální, jako jsou Francie, Island, Švédsko, Irsko, Dánsko nebo Norsko. Nejnižší porodnost je naopak v „tradičních“ zemích, jako jsou Portugalsko, Itálie, Řecko nebo Polsko. S nejvyšší porodností v Evropě se překrývá také nejvyšší počet dětí narozených mimo manželství, kdy na Islandu se jedná takřka o 69 procent a ve Francii o 59 procent dětí.
Debata o manželství je tak především symbolická. Nemá už dávno nic společného se skutečnou podporou nebo ochranou rodiny, protože spolu tyto dva pojmy souvisí čím dál méně. Reálný svět se odehrává převážně jinde než v rámci státem uznané instituce.
Sňatky homosexuálů v tuto chvíli umožňuje polovina států Evropské unie. Jsou legální v tradičně silně katolických zemích, jako je Irsko nebo Španělsko. Irsko je pak možná nejlepší ilustrací toho, jak rychlými změnami evropská společnost prochází.
Až do roku 1993 byla homosexualita v Irsku trestným činem. O necelé čtvrtstoletí později, v roce 2015, schválilo v referendu 62 procent voličů sňatky stejnopohlavních párů a v roce 2017 se stal gay premiérem země. Obecná představa o konzervativní katolické zemi už velmi dlouho nemá oporu v reálné irské společnosti.
Stejně tak nemá v naší společnosti oporu představa, že je třeba manželství chránit coby svazek vyhrazený jen muži a ženě. Jedná se o jeden z posledních reliktů z dob, kdy vrchnost určovala, kdo má a kdo nemá právo vstoupit do manželství.
Zájem stejnopohlavních párů o manželství nám však připomněl, že tato instituce může mít pro někoho stále velký symbolický význam a důležitost. S trochou nadsázky se dá říct, že díky jejich zájmu stoupla hodnota manželství také pro ostatní. Manželství je dnes především potvrzením vztahu dvou lidí, kterým na sobě záleží. Myslím, že česká společnost je už dlouho připravena na manželství stejnopohlavních párů. Stát by ji měl následovat. Čas již uzrál.
(Komentář vyšel v rubrice Názory v Lidových novinách 17. září 2018)
Foto: Facebook Ombudsman
V průzkumu iniciativy Jsme fér mezi kandidáty a kandidátkami ve volbách do třetiny Senátu Parlamentu ČR odpovědělo zatím celkem 73 z téměř 150 oslovených. U dalších 40 kandidujících byly postoje zjištěny z veřejných zdrojů nebo z předchozí komunikace. Z celkového počtu 103 známých postojů by 43 kandidujících podpořilo rovnoprávné manželství pro stejnopohlavní páry, včetně práva společně osvojit děti. Naopak 45 kandidátů odpovědělo negativně a 16 nemá jednoznačný názor.
Český Parlament letos schválil "partnerství" pro stejnopohlavní páry, namísto rovnoprávného manželství. Jak se to stalo a proč se Česká republika stále vyhýbá plné rovnoprávnosti pro všechny páry? Pro časopis Soukromé právo vydavatelství Wolters Kluwer (letní dvojčíslo 7-8/2024) připravila naše právnička Adéla Horáková právní analýzu. První část je ohlédnutí za celou cestou od roku 1989 do současnosti.
