Na jednu stranu se část konzervativní populace nostalgicky ohlíží po „starých dobrých časech“, na druhou stranu brojí proti tomu, aby se gay a lesbické páry mohly brát. Právě tyto snahy ovšem tradiční instituci manželství vracejí vážnost, píší Lucia Zachariášová a Michaela Pixová z Koalice za manželství v komentáři pro Salon Práva.
Rapidní proměny současného globalizovaného světa dospěly do situace, která se stala ideální živnou půdou pro všelijaké tesknění po dobách minulých, jevících se zdánlivě jako jednodušší, čitelnější, předvídatelnější a vůbec tak nějak celkově správnější.
Zahořklá nostalgie po starých dobrých časech, kdy platila jasně daná společenská pravidla a také staré dobré všeobecně uznávané hodnoty, se objevuje i v české veřejné debatě. Genderová rovnost, uprchlíci z válečných oblastí nebo sňatky gayů a leseb – to všechno prý stojí za úpadkem „naší kultury“ a tradičních hodnot, jako je rodina a plození dětí.
Do role obránců a obránkyň takzvaných tradičních hodnot se pochopitelně staví i mnozí politici a političky. Nejnověji se boj svádí o podobu manželského svazku.
Zatímco jedna skupina poslanců a poslankyň letos v červnu předložila návrh zákona, který by manželství gayům a lesbám umožnil, jen o několik dní později přišla méně početná skupina jiných poslanců a poslankyň s ústavní novelou, která by definici manželství jako svazku muže a ženy zakotvila přímo v Listině základních práv a svobod. Inspiraci čerpali v Maďarsku, Polsku či jiných zemích na východ od nás.
Tuto ústavní novelu podepsal mimo jiné celý klub KDU-ČSL. Přestože se dušují, že nejde o odezvu na návrh rozšíření manželství na stejnopohlavní páry, souslednost je do oka bijící. Opravdu si někdo může myslet, že tato novela spíchnutá horkou jehlou nebyla „trucnávrhem“?
Iniciativa má navíc silnou podporu církví, samozřejmě v čele s tou katolickou. Po kostelech dokonce koluje petice, která má zachránit manželství a snad i civilizaci jako takovou. Panu faráři se přitom dost špatně odporuje, když na základě několika útržkovitých informací žene na konci mše všechny své ovečky k hromadnému podepisování.
Nedávno se pak ze Sněmovny ozvaly hlasy navrhující vyrovnat všechna práva v registrovaném partnerství, ale nenazývat institut pro páry stejného pohlaví manželstvím. Takový „kompromis“ ale stejnou důstojnost a uznání gayům a lesbám nezajistí. Naopak, nadále je ponechá ve speciální kategorii pro ty jiné, divné, neplnohodnotné… dosaďte si sami dle libosti.
Návrh je navíc v rozporu s myšlenkou jednoduchého a dobře fungujícího státu, který jinak bývá mantrou většiny političek a politiků. Opravdu chce stát vést dva registry pro manžele a registrované? Mít dva stejné instituty, ale každý s jiným názvem? Nestane se tím právní řád ještě méně přehledným?
V otázce umožnění manželství mezi páry stejného pohlaví přitom existuje zajímavý paradox. Gayové a lesby jsou na jednu stranu obviňování ze snahy rozbíjet staleté tradice a podkopávat symboly naší společnosti a kultury.
Na druhou stranu jejich touhu po manželství lze vnímat jako značně konzervativní. Vždyť pro velkou část dnešních mladých lidí manželství už pěknou řádku let představuje přežitek, který jim v životě nijak nechybí a nic pro ně nesymbolizuje. V době, kdy téměř každé druhé manželství končí rozvodem, se mnoho párů raději rozhodne pro společný život takzvaně na psí knížku.
Některé konzervativní kruhy v tomto odklonu od manželství spatřují celkový úpadek společnosti a morálky. A hle, do této situace přichází stejnopohlavní páry s požadavkem na to, aby tento navýsost konzervativní institut náležel i jim.
Emancipační úsilí českých gayů a leseb bychom tedy rozhodně neměli vinit z úpadku tradičních hodnot. Naopak – na jejich volání po zákonu, který by jim umožňoval uzavírání klasického sňatku a život v manželství, můžeme pohlížet spíše jako na úsilí, které instituci manželství navrací její zašlý lesk.
Komunita s menšinovou sexuální orientací, která se aktuálně v České republice veřejně bere za své právo na možnost prožít opravdový svatební obřad i společností uznaný plnohodnotný život, říkat své milované polovičce manželi či manželko a po smrti partnera se stát vdovou či vdovcem, nám ve své podstatě ukazuje, že manželství nadále zůstává symbolem, který i v dnešní společnosti pořád ještě má svou váhu a význam.
Ukazuje, že i v dnešní nejisté době zůstává institucí, která lidem žijícím v milujícím partnerství poskytuje určité penzum sociálních jistot. Jistot a práv, která zůstávají také důležitou výsadou společně vychovávaných dětí. A ty by jim měly příslušet bez ohledu na to, jaká je sexuální orientace jejich rodičů.
Ve valné většině států Evropy na západ od nás je manželství stejnopohlavních párů již umožněno. Společnost se tam nezhroutila, apokalypsa nenastala. Pouze se tento veskrze konzervativní institut posunul o další kousek dál, tak jak se to děje již po staletí. Podporu tyto změny nacházely především v levicové části politického spektra a mezi liberály, ale postavili se za ně i mnozí politici konzervativní – za všechny uveďme třeba významné osobnosti jako David Cameron či Theresa Mayová.
Varianty jsou na stole, politický boj nás čeká na podzim. Najde se i v Česku potřebná většina především u těch, jejichž stranické ideály hlásají rovnost či svobodu jednotlivce?
(Text byl otištěn v deníku Právo 6. září 2018; titulek a mezititulky upraveny pro potřeby webu)
Foto: Johana Němečková
