Se vstupem do registrovaného partnerství Roman a Martin nepospíchali – pak přišla autonehoda, která jejich rozhodnutí urychlila. Teď jsou „svoji“, ale ne tak docela. Stejná práva a jistoty jako manželé zatím nemají.
Roman žil v Brně ve vztahu bez budoucnosti, Martin tápal v Praze. „Seznámili jsme se v podstatě náhodou. Přes internet. Ne však přes nějakou seznamku, ale přes hudební stránky, které Martin provozoval,“ vzpomíná Roman. Začali si psát a za zhruba dva měsíce se poprvé setkali v Praze – kam se po roce vztahu na dálku Roman přestěhoval a s Martinem začali bydlet ve společné domácnosti.
Následovalo několik let společného života plného radostí, starostí, hádek, usmiřování, cestování a stěhování. A pak přišla dokonce i žádost o ruku.
„Vždy, když jsme se o svatbě bavili, bylo to spíš ze srandy. Vtipkovali jsme, že registrovat si můžeme psa někde na úřadě. Prostě jsme to brali dost s rezervou,“ usmívá se Roman. „Pak jsem jednou přišel domů a něco bylo jinak. Marťas mě v podstatě donutil podívat se s ním na nový díl našeho oblíbeného seriálu, a to i když jsem byl totálně grogy. No a chvíli po začátku se na místě českých titulků objevila vepsaná žádost o ruku. Nějak jsem nepřemýšlel a řekl ANO, to jediný slovo, který mi přišlo v tu chvíli správný.“
I když už byli kluci zasnoubení, se svatbou rozhodně nespěchali. „Dali jsme si za cíl, že až jednou dostavíme dům, vezmeme se v poklidu na zahradě a uděláme party s kámoši a rodinou,“ říká Martin. Jenomže pak se stalo něco, co je přimělo tyto plány přehodnotit. Na konci června 2017 se vybourali v autě.
„Popravdě nevím, co se stalo. Jsem až moc klidný řidič, kolikrát se cítím jak blb, když ani nepředjíždím, abych náhodou někomu nepřekážel nebo někoho neohrozil. Jediný, co si pamatuju, byla bezmoc a myšlenky na to, jestli Martin žije a je pořád se mnou,“ říká Roman, který seděl za volantem.
Z nehody naštěstí oba vyvázli jen potlučení, odnesly to hlavně plechy a psychika. Roman s Martinem si ještě více uvědomili, co jeden pro druhého znamenají, i to, že během vteřiny může být všechno jinak.
„Při první příležitosti jsem nám domluvil termín registrace na úřadě. Nic velkého. Jen my dva. Napořád,“ vzpomíná Martin. „Zašli jsme tam, podepsali to a odpoledne si s kamarády udělali piknik na Vyšehradě. Nepotřebujeme okázalost. Nepotřebujeme tisíc lidí. Takhle to bylo krásné a byl to náš den.“
K registraci kluci přistoupili hlavně z praktických důvodů. Nechtěli, aby se ještě někdy opakovala situace, kdy by neměli právo zeptat se v nemocnici na zdravotní stav svého životního partnera.
Pro páry stejného pohlaví je v Česku dostupná pouze registrace, která partnerům nebo partnerkám v různých oblastech nezaručuje stejná práva jako manželům. Registrovaní partneři a partnerky například nemají nárok na vdovecký nebo vdovský důchod.
„Potřebujeme přece vědět, že když se jednomu z nás něco stane, bude o toho druhého postaráno. Jenomže momentálně je jedno, jak dlouhý život jste po boku registrovaného partnera prožili, v očích státu jste vlastně byli celou dobu sami.“
I proto Martin s Romanem podepsali petici za manželství pro gay a lesbické páry. Rádi by měli alespoň nějakou jistotu do budoucna: „Není důležité, jak se spojení dvou lidí označuje, ale je nutné upravit stávající podmínky. Vždyť to, co my k sobě cítíme, to, co my dva žijeme, – copak to není hodné stejného společenského uznání jako manželství?“
Foto: archiv Martina a Romana
