Stejně jako ostatní sousedi i Matouš a Robert G. chtějí parkovat svůj vůz před domem v Praze 1, kde bydlí. Při snaze vyřídit si rezidentskou parkovací kartu ovšem narazili. Neplatí pro ně stejná pravidla jako pro manžele. A tak jejich auto zatím stojí v Brně.
Matouš bydlí v Praze 1, zatímco Robert je z Brna. Registrované partnerství uzavřeli vloni v listopadu po dvouletém vztahu. Každý si ponechal svoje trvalé bydliště, protože Robert v Brně vlastní byt a vykonává samostatnou advokátní praxi. Aby s Robertovým autem mohli parkovat před bytem v Praze, obrátil se Matouš jako obyvatel první městské části na úřad s žádostí o vydání rezidentské parkovací karty. Byl však odmítnut s tím, že není majitelem zmíněného vozu.
V Praze má na rezidentní parkování nárok obyvatel, který tam trvale bydlí a je vlastníkem vozu. V případě Matouše s Robertem má ovšem jeden bydliště v Praze 1 a druhý má na sebe napsané auto. Život přináší lecjaké situace, a proto nejsou první, kdo takový problém řeší. Už v minulosti se objevil případ manželů, kteří takto chtěli parkovací kartu pro Prahu 6. Záležitost se dostala k soudu a na základě jeho rozhodnutí pak pražský magistrát přidal do metodiky vydávání parkovacích karet výjimku pro vozy vlastněné v rámci společného jmění manželů. Jenže Matouš a Robert jako registrovaní partneři společné jmění mít nemohou.
Matouš a Robert G. tedy dostali doporučení, jak nastalou situaci řešit. Buď si má Robert přehlásit trvalé bydliště do Prahy, což kvůli své advokátní praxi a zázemí v Brně nechce, anebo si má Matouš na sebe nechat přepsat vůz. Což nelze, protože auto má Robert vedeno v rámci svého podnikání. Další varianta, že si Robert opatří živnostenský list na pronájem movitých věcí, aby auto svému životnímu partnerovi pronajal, je kvůli využití vozu v podnikání nemožná a navíc absurdní. „Kolik kliček bychom měli udělat, abychom se dostali k parkovací kartě, kterou manželé získají podáním jednoho prohlášení?“ ptá se nespokojeně Matouš.
Alespoň symbolický obřad proběhl na ostrově Zanzibar, ovšem jen spolu, bez rodiny.
Z celého domu je dnes se svým partnerem jediný, kdo nemá parkovací kartu. Auto tedy zatím odvezli do Brna a hledají vhodnou cestu, jak situaci řešit. „Nejbližší místo, kde můžeme normálně parkovat, je nejspíš někde za Prahou. Na modrou rezidentní zónu nesmíme a stání na fialové přijde v Praze 1 na 960 korun za den,“ říká Matouš. Proto s partnerem zjišťovali podmínky stání v podzemních garážích v Kotvě, tam se ale za měsíc parkování platí 5500 Kč. Kdyby jako ostatní dostali parkovací kartu pro rezidenty, rok by je přišel na 1200 Kč.
„Já jsem chtěl svatbu vždycky. Tak jsme si ji udělali, i přes nouzový stav,“ popisuje svoji registraci za nouzového stavu Matouš. Jakmile v listopadu přestalo platit omezení, že se registrovaná partnerství mohla uzavírat jen v ohrožení života, Matouš s Robertem na matrice podepsali úřední dokumenty. Následně si zorganizovali symbolický obřad na ostrově Zanzibar, ovšem jen spolu, bez rodiny. Na léto, až snad koronavirus ustoupí, plánují velkou oslavu pro své přátele a blízké doma v Česku.
Svůj oficiální svazek berou se vším všudy, a proto si vzali i společné příjmení. Záhy zjistili, že změna jména jim život ovlivnila víc než změna stavu ze svobodného na registrovaný. Při zdravotních kontrolách, cestování v zahraničí i jednání s úřady díky stejnému příjmení všichni automaticky přijímají fakt, že patří k sobě. „Zatím máme pocit, že stačilo změnit si příjmení a ani nestálo za to se registrovat,“ říká Matouš, který věří, že jednoho dne bude se svým partnerem mít skutečnou svatbu.
