Tear down this wall! Kdy padne zeď, která dělí vztahy na homo a hetero?

Je to už skoro dvaatřicet let, co Reagan žádal Gorbačova, aby nechal zbořit berlínskou zeď. A téměř třicet uplynulo od chvíle, kdy skutečně padla. Podobné zdi máme ovšem ve společnosti pořád, jen jsou neviditelné. Je načase strhnout další z nich, píše aktivista Jan Fiala v otevřeném dopise českým politikům a političkám.

Už podruhé jsem se s přítelem vydal do Berlína. Do hlavního města Spolkové republiky Německo, které bylo po celých osmadvacet let rozděleno betonovým monstrem nechvalně známým jako „berlínská zeď“ na východní a západní část.

Bude to už brzy třicet let, co tato zeď padala. Konkrétně to bylo 9. listopadu 1989 a celý Berlín, Německo, Evropa, potažmo i svět, slavily konec studené války a vůbec rozděleného světa.

Paradoxní na tom celém je, že v tomtéž roce přijalo Dánsko jako první země na světě zákon o registrovaném partnerství. Ten nově zavedl další rozdělování společnosti, konkrétně na „my, heterosexuálové, a naše manželství“ a „oni, homosexuálové, a jejich partnerství“. Ke stejnému segregačnímu přístupu k mezilidským vztahům se přidalo v roce 2001 také Německo a v roce 2006 Česká republika.

Rozdělení, ale rovnoprávní?

Nad tímto přístupem v duchu „separate but equal“ se tehdy nikdo nepozastavoval. Ostatně proč by mělo gayům a lesbám vadit, že je jejich vztah jinak nazvaný, když budou mít stejná práva a povinnosti, jako mají heterosexuální manželé? V Česku je ostatně dodnes ani nemají. Vraťme se ale k jádru věci.

Proč by vlastně měla Afroameričanům vadit jízda v jiném autobuse, když je dopraví na místo určení stejně jako bílé? Proč by – ačkoliv se nic takového nikdy neuplatňovalo – nemohly ženy třeba volit ve speciálních volebních místnostech, když bude mít jejich hlas stejnou váhu jako hlas muže? Nikdo si dnes takové otázky neklade.

Že lidé různých ras a pohlaví cestují v jednom dopravním prostředku, že navštěvují stejné školy, to vše je dnes považováno za samozřejmost. Diskuze o tom, že by tomu mělo být jinak, jsou takříkajíc tabu.

Zeď, která jen není vidět

Ačkoliv by se mnou někteří nesouhlasili, jedna taková zeď stále stojí, jenom je pro lidské oko neviditelná. O to je ale nebezpečnější. Ta viditelná byla přeci jenom zčásti průchozí. Berlíňané, zejména z té západní části, mohli za splnění, byť přísných, podmínek cestovat mezi oběma částmi.

Kdežto neviditelná zeď, která společnost rozděluje na heterosexuály a jejich manželství a homosexuály a jejich partnerství, je zcela neprůchozí. Stejně jako já nemohu uzavřít manželství s mužem, můj soused nemůže uzavřít registrované partnerství se ženou. A český občanský zákoník mi možnost uzavřít civilní sňatek s mužem, kterého miluji, nikdy nedá, pokud k tomu nebude dostatečná politická vůle.

Je opravdu legitimní přístup: „Jsi heterosexuál, tak uzavíráš manželství s opačným pohlavím. Jsi homosexuál, tak uzavíráš registrované partnerství se stejným pohlavím.“? Copak heterosexuální a homosexuální vztahy probíhají odlišně? Já tedy nemám pocit, že by naše domácnost vypadala výrazně jinak než třeba domácnost mých rodičů nebo prarodičů. Proč by tedy naše svazky měly být rozdělené?

Přestaňme dělit společnost

A proto Vás, paní poslankyně, pány poslance, paní senátorky, pány senátory, pana premiéra a pana prezidenta, vyzývám podobně, jako americký prezident Ronald Reagan vyzýval sovětského vůdce Michaila Gorbačova, abyste svým hlasem strhli tuto neviditelnou zeď mezi homosexuály a heterosexuály.

Jak správně řekla poslankyně Zuzana Majerová Zahradníková: přestaňme urážet občany a občanky této země tím, že je budeme neustále rozdělovat na homosexuály a heterosexuály.

Ona vidí řešení v zamítnutí, já naopak v neprodleném přijetí zákona o stejnopohlavním manželství. Ani tehdy v Berlíně by neobstálo, kdyby někdo prohlásil: „Přestaňme Berlíňany urážet tím, že je budeme neustále rozdělovat na západní a východní, a tímto dávám svůj návrh na posílení obrany berlínské zdi.“

Zachováním statutu quo zůstane neviditelná zeď stát, kdežto v opačném případě padne.

 

Mezititulky a drobné úpravy jsou redakční.

Foto: archiv autora