Vychovávají spolu dva malé syny a považují se za rodinu v pravém smyslu toho slova. Jenže stát je vidí jako svobodné matky. Možnost vstoupit do manželství by tak uvítaly nejen pro jeho symbolický význam, ale i s ohledem na budoucnost dětí
Katka a Veronika jsou partnerkami už tři roky, každá je biologická máma jednoho ze „synků“, jak jim láskyplně říkají. „Pro stát a pro oficiality jsme ovšem dvě svobodné matky,“ dodává Veronika.
Přitom své nejbližší považuje za to, co je podle ní opravdový význam slova „rodina“. „Jsme spolu, tvoříme prostředí, ve kterém kluci vyrůstají spolu, řešíme spolu radosti i strasti,“ vypočítává. Katka přikyvuje. Rodina podle ní nutně nemusí znamenat klasické trio „máma, táta, děti“.
České zákony to bohužel vidí jinak. „V případě, že by se jedné z nás něco stalo, nemá druhá matka právní možnost si osvojit její dítě. I když ho vychovávala třeba deset let,“ vysvětluje Katka.
Zajištěný a spokojený život svým potomkům přeje každý milující rodič a Veronika s Katkou nejsou výjimky. „V manželství je pro nás nejdůležitější právě to, co přinese našim dětem. Ve chvíli, kdy se budeme moci stát manželkami, dostanou naši synové stejnou příležitost jako všechny ostatní děti, se kterými si hrají na pískovišti.“
Manželství pro ně – jako pro mnoho dalších lidí, hetero- i homosexuálních, – hraje i symbolickou roli. „Nedávno jsme byly u ženy, která nevěděla, jak to spolu máme,“ vykládá Veronika. „Zeptala se nás: Holky, vy jste sestřenice? Nebo švagrový? My jsme ji chvilku nechaly hádat a ona pak říká: Aha, tak vy jste manželky!“
„A my jsme řekly, že jo,“ vstupuje jí Katka s úsměvem do řeči. Předtím si tak prý nikdy neřekly. „Protože jsme tu možnost neměly,“ vysvětluje Veronika. „Ale vlastně cítíme, že ano, že jsme manželky. Akorát zůstává pachuť toho, že nemáme možnost to stvrdit oficiálně.“
Foto: archiv Katky a Veroniky, Jsme fér
