Zatímco v sousedním Španělsku mohly gay a lesbické páry už pět let „do chomoutu“, Portugalsko s přijetím manželství pro všechny přece jen otálelo. Nakonec se v roce 2010 stalo šestou zemí v Evropě a osmou na světě, která ho uzákonila. Šest let nato přibyla i možnost osvojení dětí.
Ačkoli jde o tradičně konzervativní zemi s katolickou většinou, sňatky gay a lesbických párů se tam podařilo prosadit docela bez problému. I Portugalci a Portugalky si prošli obdobím klerofašistické diktatury, kterou vedl předseda vlády António de Oliveira Salazar. Ukončila ji až Karafiátová revoluce v roce 1974. Zřejmě proto jsou lidé v Portugalsku – podobně jako Španělé a Španělky – ostražitější, když přijde na prolínání politiky a církve.
Mimo jiné je Portugalsko první evropskou zemí, v níž se otázka manželství pro všechny řešila na soudní úrovni. Po revoluci v roce 1974 tam přijali ústavu, která obsahovala i zákaz diskriminace; v roce 2004 byl rozšířen také o příslušníky a příslušnice sexuálních menšin.
Na základě této skutečnosti se v roce 2006 partnerky Helena Paixao a Teresa Pires rozhodly soudit s portugalskými úřady o právo na to, aby dostaly manželskou licenci. 9. července 2009 však tamní ústavní soud rozhodl, že portugalská ústava nárok gay a lesbických párů na manželství neobsahuje.
Mezitím se manželství pro všechny začalo řešit i na legislativní úrovni: s prvními návrhy přišli v roce 2008 poslanci a poslankyně Levého bloku a Os Verdes, portugalských Zelených. Republikové shromáždění (portugalský jednokomorový parlament) oba návrhy zamítlo. Premiér José Sócrates vzápětí slíbil, že pokud znovu zvítězí v parlamentních volbách v roce 2009, jeho vláda prosadí zákon, který manželství gay a lesbickým párům umožní. Jen s podmínkou, že nebude zahrnovat osvojení dětí.
V reakci na to se zrodila portugalská iniciativa za manželství pro všechny, podpořil ji například držitel Nobelovy ceny za literaturu José Saramago. Sócratova vláda pak ve volbách skutečně zvítězila a předvolební slib začala plnit. V prosinci 2009 vyjádřila souhlas s návrhem novely občanského zákoníku, která by gay a lesbickým párům umožnil manželství se všemi právy a povinnostmi vyjma těch, co se týkají adopcí.
Helena Paixao a Teresa Pires v talkshow 5 Para A Meia-Noite
Po novém roce byl zákon o manželství pro všechny přijat ve zrychleném řízení. Prezident Aníbal Cavaco Silva si následně přál ověřit, že sňatky gay a lesbických párů nejsou v rozporu s portugalskou ústavou. Ústavní soud to potvrdil, a tak hlava státu 17. května 2010 zákon podepsala. Prvním párem, který nového zákona využil, byly právě Paixao a Pires.
Společné adopce dětí legislativa nakonec sezdaným gayům a lesbám umožnila. Stalo se tak v roce 2016: prezident Cavaco Silva sice novelu občanského zákoníku vetoval, ale Republikové shromáždění ho přehlasovalo.
I když většina portugalské veřejnosti s manželstvím pro všechny souhlasí, ve své době se tam téma stalo předmětem bulvární antikampaně, která se je všemožnými způsoby snažila zdiskreditovat. Nesouhlas vyjádřil také tehdejší papež Benedikt XVI., který manželství gay a lesbických párů označil za „zákeřnou a nebezpečnou hrozbu pro všeobecné blaho“.
Ve srovnání se Španělskem se však v Portugalsku jednalo o relativně zanedbatelný odpor. V únoru 2010, kdy Republikové shromáždění zákon o manželství pro všechny přijalo, proti němu v ulicích Lisabonu protestovalo pouhých pět tisíc lidí.
Foto: Facebook Arraial Lisboa Pride, YouTube RTP
Slovensko v pátek 26. září 2025 znovu změnilo Ústavu – po vzoru Ruska ještě tvrději omezuje práva stejnopohlavních párů i celé společnosti. Česko může být další. Nesmíme to dopustit. 3. a 4. října kroužkujte pro rovnoprávnost podle předvolebního průzkumu Jsme fér.
