Ježíš se ujímal těch, které lidská společnost odsouvala. Stejně by to měli dělat i dnešní křesťané, říká známá evangelická farářka. Věří, že gay a lesbické páry jsou s těmi heterosexuálními zcela rovnocenné – a takové mají být i jejich svazky.
„Všichni křesťané by se měli ujímat – ne vyřazovat a podporovat nenávist mezi skupinami. To je největší hřích, jaký si dovedu představit.“ Daniela Brodská se s tím nemaže. Však byla jednou z těch, co podepsali Chartu 77. A poté jednou z duchovních, kteří za normalizace nejen nemohli vykonávat svoje povolání, ale těžko hledali jakoukoli práci.
Otázkami víry se prý zabírala odmalička. K církvi se přidala před padesáti lety, hned poté, co ukončila studia. Hlásí se k Českobratrské církvi evangelické: „Podle mě je v současné době u nás nejtolerantnější, nejvstřícnější vůči lidem, kteří jsou ‚jiní‘.“
Po revoluci působila v Občanském fóru a dva roky byla starostkou Jihlavy. Pak se vrátila do církevní služby a žila v nejrůznějších koutech Česka, aby se nakonec jako farářka usídlila ve Vrchlabí. Žije s manželem, také farářem.
Kontroverzní vztah církví k homosexualitě vidí docela jasně. „Starý zákon se k ní vyjadřuje, asi to ta doba a ta společnost nějakým způsobem potřebovaly. Takže to vyjádření tam je, ale v dalších knihách kromě Tóry už ne.“ Nový zákon už – podle jejích slov – homosexualita prostě nezajímá. „Řeší jiné věci, které jsou pro lidský život a vztahy podstatné.“
Sama vidí homosexuální vztahy jako rovnocenné třeba s tím, který má s manželem. Přemýšlet nad tím prý začala, když do sboru, kde vypomáhala, kdosi donesl petici. Ne tu za manželství pro všechny, ale tu, která volá po uzákonění pojmu „manželství“ jako vztahu muže a ženy. Její autoři a autorky tak chtějí zamezit tomu, aby se gay a lesbické páry mohly v Česku brát.
„Sedla jsem si k internetu a hledala jsem, v čem jsou heterosexuální vztahy v manželství ve společnosti zakotveny,“ vzpomíná Brodská. „Jaká mají práva a povinnosti, a jak je to s těmi, kteří jsou jenom v registrovaném partnerství. Když jsem to viděla ve dvou sloupcích vedle sebe, tak jsem se zděsila. Protože my si tady vytváříme skupinu druhořadých občanů!“
Nechápe prý proč. „A v žádném případě nemůžu podporovat odsouvání lidí, kteří nejsou jako já. Proč chceme, aby byli přesně takoví, jak my si to vymodelujeme? Berme je takové, jací jsou. Já je tak beru. A chci, aby ve společnosti byli se mnou rovnoprávní,“ uzavírá důrazně.
Ani jsme se nestihli ohřát na pomyslné portugalské pláži a už se zase vydáváme na sever. Tentokrát na Island, do země sopek, gejzírů a víl, ve které jsou lidská práva na prvním místě. Zákon o manželství pro všechny tam prošel obzvlášť hladce.
