Vypadá to, že Italové a Italky si s manželstvím pro všechny dají hodně na čas. Zákon o registrovaném partnerství v zemi začal platit až v roce 2016; nyní jsou u moci populisté a krajní pravice, takže budoucnost pro gay a lesbické páry příliš růžově nevypadá.
Homosexualita přitom byla v Itálii dekriminalizována už v druhé polovině 19. století. Tehdy se během procesu sjednocení řešila zvláštní situace: v jedné části království byl pohlavní styk mezi muži trestný (ženský byl legální), zatímco v druhé části, Království obojí Sicílie, nikoliv. Definitivně to vyřešilo až zavedení jednotného trestního zákoníku v roce 1890, a ten právě homosexualitu dekriminalizoval.
Trestná nezačala být dokonce ani po nástupu fašistů k moci. Ačkoliv byly sexuální menšiny za režimu Benita Mussoliniho perzekuovány, zejména během druhé světové války, k obnovení anti-gay zákonů už nedošlo. V poválečné době se takové snahy objevily, ale všechny nakonec zablokovali Křesťanští demokraté.
O přijetí zákona o registrovaném partnerství pak italští LGBT aktivisté a aktivistky usilovali o už od roku 1986; nejhlasitější organizací byla Arcigay. Trvalo to ovšem dalších třicet let.
V roce 2006 sliboval vůdce opozice a bývalý italský premiér Romano Prodi, že v případě zvolení prosadí legislativu, která zlepší právní postavení nesezdaných dvojic. Včetně gay a lesbických párů. Příslušný zákon se však do konce volebního období nestihl prosadit, a to kvůli odporu ze strany katolické církve, Senátu a části Prodiho kabinetu.
Podobný zákon se nepodařilo prosadit ani poté, co se k moci dostal Silvio Berlusconi, který stál v čele vlády tvořené Lidem svobody a Ligou Severu; byť jej dva ministři podporovali. S neúspěchy se LGBT Italové a Italky setkali i za Montiho a Lettovy vlády.
Ke změně došlo až v roce 2013, kdy vládu Matteo Renzi sestavil. Slíbil, že bude aktivně prosazovat zákon, který gay a lesbickým párům registraci umožní. S registrovaným partnerstvím po německém vzoru souhlasila většina politického spektra včetně Hnutí pěti hvězd, části Vzhůru Itálie a Demokratické strany.
1. července 2015 rozhodl Evropský soud pro lidská práva v kauze Oliari a další proti Itálii, že došlo k porušení lidských práv garantovaných Evropskou konvencí o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že italský právní řád neposkytl gay a lesbickým párům dostatečnou právní ochranu jejich soužití. Podle soudu tak porušil jejich právo na rodinný a soukromý život, které garantuje Článkem 8.
Zákon o registrovaném partnerství přijal italský dvoukomorový parlament v roce 2016. Registrované partnerství bylo mimo jiné také jednou z podmínek udělení vládní důvěry. Odpůrci legislativy sdružení pod názvem Manifest pro všechny po francouzském vzoru řekli, že se budou snažit vypsat referendum za zrušení této legislativy. Po nátlaku katolické církve zákonodárci nakonec vypustili ustanovení o věrnosti a adopce dětí, včetně přiosvojení, které ale některé italské soudy případ od případu umožňují.
Jak to bude s manželstvím pro všechny? Budou na něj Italové a Italky čekat dalších třicet let? Téma v zemi zůstává i nadále otevřené. Nicméně poté, co v březnových volbách vznikla vláda složená z Hnutí pěti hvězd a Ligy Severu, je velmi málo pravděpodobné, že by se v nejbližší době podařilo zákon prosadit. O odporu Vatikánu nemluvě…
Foto: Stefano Bolognini / Wikimedia Commons
1. ledna 2025 vstoupí v účinnost novela o partnerství pro stejnopohlavní páry. Přestože představuje krok vpřed, skutečnou rovnost tímto krokem Česká republika stále nezajišťuje. V souvislosti s platností této novely zveřejňujeme společné prohlášení na podporu rovného manželství: DOKUD NEBUDE ROVNÉ MANŽELSTVÍ, NEVZDÁME TO.
Letošek potvrdil, že České republika je připravená na manželství pro všechny páry. Tsunami veřejných výzev k přijetí rovného manželství, která se zvedla na podzim 2023, pokračovala. Zároveň jsme spolu se stovkami lidí, kteří osobně oslovovali poslance a poslankyně, odráželi vlnu dezinformací cílených na náš zákonodárný sbor. Tisíce lidí vyjadřovaly podporu na sociálních sítích, posílaly dopisy a emaily do poslaneckých kanceláří. I přes tak obrovskou a dlouhodobou podporu se však Sněmovna rozhodla dál si sedět na uších.
