Ekonomický vývoj, náboženství a míra demokracie. To jsou podle vědců tři hlavní důvody toho, že jsou některé země a národy k LGBT lidem vstřícnější a jiné vyloženě nepřátelské. A vlastně i toho, že se situace v některých státech mění k lepšímu.
Příkladem takových proměn může být Tchaj-wan: ještě nedávno tam manželství pro všechny mělo minimální podporu, letos v květnu ho parlament přijal. Sice zatím v „osekané“ podobě, i tak ovšem ostrovní stát překvapil. Nálada se v posledních letech změnila i v řadě dalších zemí včetně Spojených států, Austrálie nebo třeba Chile.
V 69 zemích světa bohužel gayové a lesby zatím žijí v ilegalitě, a někde se zákony dokonce zpřísňují. Příklad za všechny – je to jen pár týdnů, co keňský nejvyšší soud postavil homosexuální pohlavní styk mimo zákon. Hrozí za něj až 14 let vězení. Podobně je na tom třeba i Ghana nebo Brunej.
Které faktory spojují „friendly“ země a které ty nepřátelské? To zajímalo i socioložky Amy Adamczyk a Yen-Chiao Liao z Městské univerzity v New Yorku. Ve své analýze upozorňují právě na tři faktory, které jsme zmínili v úvodu: ekonomiku, náboženství a to, zda se jedná o demokratickou zemi.
Jejich teorie má u vědecké veřejnosti širokou podporu. Konkrétně o tom, že lidé v chudších státech bývají obecně k LGBT lidem méně vstřícní, psali třeba i sociologové Ronald Inglehart a Wayne E. Baker z Michiganské univerzity. Může za to podle nich fakt, že kulturní hodnoty se v těchto zemích točí kolem otázky přežití.
Když je pro lidi prioritou sehnat čistou vodu, základní potraviny nebo střechu nad hlavou, začnou být více závislí jeden na druhém. Vzniká tak mentalita soustředěná na soužití ve skupině, loajalitu a společné cíle Vedlejším produktem může být posílení tradičních společenských norem, jako jsou heteronormativní rodinné struktury a přesvědčení, že jedinou „správnou“ rodinu tvoří muž, žena a děti.
Bohaté národy, ve kterých má většina lidí o bezpečí i další základní potřeby postaráno, mají naopak sklon být otevřenější také k hodnotám a postojům, které jsou méně konzervativní. Samozřejmě i tam můžou existovat různé formy homofobie, ale celkově dávají větší prostor svobodnému rozhodování a umožňují lidem naplno projevit vlastní identitu. Což platí i pro LGBT komunitu.
Korelaci mezi tím, jak daná země přijímá a podporuje LGBT lidi a jaký je její hrubý domácí produkt, zkoumala skupina vědců z kalifornské univerzity UCLA. Našli zajímavou souvislost: „Výrazné spojení mezi inkluzí LGBT lidí a ekonomikou může fungovat obousměrně. Lepší přijetí pomáhá zlepšit ekonomickou situaci a efektivněji využívat lidské síly; prosperující ekonomika zase může inkluzi zlepšovat tím, že společnost přeměňuje v otevřenější, co se občanských práv týče.“
Pokud jde o demokracii, je podobné spojení docela zřejmé. „V demokratických zemích existuje větší pravděpodobnost, že principy jako rovnost, férovost a svoboda projevu částečně ovlivní činnost vlády i jednotlivých občanů a občanek,“ uvádí Amy Adamczyk pro BBC News. Výsledkem může být lepší přijetí LGBT lidí na každodenní úrovni i vstřícnější legislativa. Ani tady nelze jednoduše určit, co z toho je vejce a co slepice.
Evidentní je i spojení s náboženstvím. Není náhoda, že první země, které uzákonily manželství pro všechny – Nizozemsko, Belgie, Španělsko, Norsko, Švédsko – jsou ty s relativně malým podílem věřících, tvrdí Adamczyk. Naopak velmi nábožensky založené země Afriky a Blízkého východu mají nejpřísnější zákony i postoje, co se LGBT lidí týká. Většinou vlivem konzervativních variant islámu nebo protestantismu.
Nic z toho nemusí platit stoprocentně. Například Čína má nízký podíl věřících, ekonomicky je na vzestupu, a přesto LGBT lidem nabízí mnohem horší přijetí a menší podporu než sousední Tchaj-wan. Vliv v tomto případě může mít politické klima, ale například i horší mediální reprezentace sexuálních menšin.
Právě zastoupení v médiích a v popkultuře LGBT lidem ve Spojených státech nebo v západní Evropě zásadně pomohlo, argumentují vědci. Ať už se jednalo o sitcom Will a Grace, populární hudebníky a hudebnice, herce a herečky nebo třeba moderátorku Ellen DeGeneres, tahle reprezentace podle nich měla klíčový vliv při bourání hluboce zakořeněných předsudků. A může to fungovat i jinde.
Důležitou roli pak hraje i osobní kontakt. Kdo nějakého LGBT člověka zná, bude mít nejspíš méně důvodů pro homofobii a více pochopení pro problémy, kterým tito lidé čelí. Pomáhá čím dál silnější vlna coming outů, ať už veřejných nebo soukromých. Například ještě v roce 1993 ve Spojených státech pouze 22 % lidí uvádělo, že mají v rodině nebo blízkými přáteli aspoň jednoho gay či lesbu. O dvacet let později už to bylo 65 %, shrnuje výzkum Public Religion Research Institute.
